Život - a nejen ten ženský - je protkán jedním zásadním
rozporem. V první části života, se rodiče snaží do tvora, který odmítá
jakoukoliv novou potravu, nacpat alespoň něco. „No, tak, papej, tu kašičku! Za
maminku, za tatínka… Podívej, ta lžíce je jako bagr a letí ti do pusy, ham…“
Dítě se trochu rozkouká a objeví věci, které mu chutnají. A pak ještě věci, které mu chutnají o něco víc – dorty, zmrzlina, čokoláda, bonbóny. A náhle se svět kolem přísně zamračí a řekne: už jsi měl (měla) dost! Nepřejídej se! Ztloustneš a nikdo tě nebude chtít! Dítě kouká, nechápe. Tak jíst, či nejíst? A jelikož nejíst by mohlo jednoduše vést k „nebýt“, je potřeba se s příjmem potravy nějak poprat a v rámci možností poslechnout.
Když malý člověk trochu povyroste, do cesty se mu postaví další problém – morální. Kolikrát jste v mládí slyšeli, že máte něco dojíst a neplýtvat jídlem, protože děti v Africe trpí hladem? Nevyhazovat zbytky, protože za války nebylo, co jíst? Zamezte plýtvání! A tak se opět sráží tendence k střídmosti se solidaritou. Fotky hladových dětí mi v hlavě naskakují pokaždé, když shrabávám zbytky ze stolu do koše. Kéž by to šlo poslat! Ale to je samozřejmě blbost.
Když se malý člověk stane velkým a pořídí si vlastní dítě - dostává vyhazování jídla jiný rozměr a jsme zase na začátku, jen v jiné roli - roli nutiče. A protože zbytků je celá hromada a někdy potomek nechce z otevřené přesnídávky ani lžičku, stane se z uvědomělého rodiče snadno dojídač. Ona ta přesnídávka, sušenčička, rohlíček není přece vůbec tak špatná… Ňam, ňam.
A tak se rodiče rozdělí (když pominu lidi s úžasným metabolismem a profesionální sportovce) na dvě části – jedni snědí svoje a pak ještě dorazí talíř po potomkovi a stanou se koulemi (to jsem já). Nebo přistoupí na nebezpečnou hru určitého typu asketismu, kdy ve snaze nepřibrat a zároveň nevyhazovat, přestanou sobě servírovat úplně, ale jen sedí a čekají, co zbude, případně upadne. K večeři pak dojídají, co Pavlík nebo Anetka nechali od oběda. Výsledek je často docela stejný, jako u kategorie jedna (koule), protože si střídavým hladověním a cpaním tělo navyknou na ukládání tuků.
Kdo vyhraje? Vyhazovač! Zkrátka: Kdo nechce být jako sud, musí se – v případě, že neodhadne porci - naučit být nemilosrdný a dát jídlo bez milosti odpadkovému koši nebo kolemjdoucímu zvířeti. Já to neumím, ale učím se.
Totiž - když vy i dítě sníte úplně všechno, co máte na talíři, a budou se vám dělat boule za ušima, pomůže to nějak skutečně hladovým dětem? Těžko. Na to zkusím pamatovat, až zas budu olizovat lžičku rozjedené přesnídávky... Taková škoda! :)
psáno pro Svět potravin
