Do našeho života vstoupila už natrvalo školka a s ní i
každodenní pravidelný režim odvádění a vyzvedávání. Když se v myšlenkách vznesu
ke stropu a kouknu se dolů, cítím se tu a tam na 115 let. Vždyť je to fakt před
chvilkou, kdy do školy budili mě. A teprve tak asi před pěti minutami jsem
přece měla mimino. A teď si tu štráduje mladá slečna, co si na sebe hned
tak nějakou sukni neobleče.
Mej se tu krasne milacku, maminka musí ted jít do kanceláre a pokusit se vrazit kul do srdce konkurentu.cartoonstock.com Každé ráno před sedmou „ já - v roli máti“ vstanu a zavelím: Tak vyčůrat a vyčistit zuby! Sama se v polospánku odpotácím do kuchyně, kde s jedním okem zavřeným nachystám snídani a přitom pomůžu malé nositelce rodinného příjmení se obléknout. „Partner – v roli tatínka“ mezitím nahází pár věcí i na sebe a přesně v půl dostávám dvě pusy a oba i s dítětem odcházejí směr školka. Idylka a děs zároveň. Můj život má neskutečný řád. Skládá se z pravidelných příchodů a odchodů, loučení a vítání. Co je mezi tím - je už zase jen na mně.
Doma zavládne slastné ticho. Cítím se tak nějak divně. Ráda bych si aspoň na půl hodiny ještě lehla, ale těch několik úkonů mě probralo natolik, že se mi už asi usnout nepodaří. Sedám k počítači a začínám pracovat dříve, než je nutné. Tak takové to je, když dítě trochu vyroste a osamostatní se. Zajímavé! Nejsem už po těch třech letech zvyklá na tolik svobody – můžu si každý den alespoň pár hodin v klidu, bez přerušení vyřídit pracovní maily, nikdo mě netahá za ruku, že se nudí nebo že má „žížu“, hlad a podobně. Ten pocit soustředění je báječný!
Ten, kdo vymyslel školku, měl rodiče rád. A vlastně i děti. Poslední rok už jsem na dceři pozorovala, že jí chybí stejně staré děti. Pokud byla zdravá, vodili jsme ji na hřiště, na různé kroužky, do dětských center, do divadla, cvičit. Když byla nemocná nebo venku lilo, cítila jsem, že už jí moje nápady a hry nestačí. I když jsem se snažila sebevíc, docházela mi inspirace a taky mě ta každodenní rutina bavila mnohem míň.
Člověk musí někde nabrat čerstvou energii a nápady, potřebuje trochu odloučení, aby se mohl těšit. A to je myslím dobrá rada i pro vztahy obecně. Občasná delší cesta bez partnera, víkend s kamarády, jsou často pro vztah hodně prospěšné.
Když dceru vyzvednu, nadšeně mi vypráví, co všechno zažila, má nové kamarády a dostává první životní lekce. Dostávám je i já. Když mi tuhle s pláčem skočila kolem krku, protože nějaký kluk ve školce prý řekl, že přijde k nám domů, zabije mě a hodí do díry, trochu jsem znejistěla… Tři roky a už musí řešit tohle? Ale vím, že není vyhnutí. Svět okolo není bohužel jen hraní a zábava. Sice mě trochu děsí její nová slovní zásoba a míra agresivity, se kterou k sobě některé děti přistupují, ale zvládnout tyhle situace, to jsou určitě důležité kroky k osamostatnění. Držíme jí palce a vrháme ji do jámy lvové každý všední den. Snad bude těch chvil, kdy se spíš jen dobře baví, co nejvíc.
A já se jenom už musím vyrovnat s tím, že už jsem dospělá matka s dítětem ve školce. Mateřská „dovolená“ skončila. Však ono to půjde :)
