Vyblízek na cestách

Někteří lidé mají jednoduchý život a bezproblémové děti. Od narození do 3 měsíců spí. Budí se jen na kojení a spokojeně se usmívají. Až skoro nuda… A jiní zase mají všechno zamotané a s dětmi víc starostí. Dělicí čára mezi nimi je často tenká, tenčí, než vlásečnice a co se jeden den zdálo naprosto „ou kej“ může se ten druhý tak trochu zvrtnout.

http://www.cartoonstock.com/lowres/jza0131l.jpg

Naše dcera začala přibližně v roce jejího života ze dne na den zvracet v autě, přestože předtím s námi absolvovala mnoho cest v sedačce proti směru jízdy (kde mně by bylo blbě hned). A to včetně desetihodinové pouti v zácpách do Rakouska na hory. Umělé mlíko jsem míchala a podávala za jízdy a chladila okýnkem. Ale...

Vyráželi jsme k tchánovi a tchýni na Moravu. Od rána se nic nedařilo. Balení se protáhlo, nervy pracovaly, protože jsme chtěli, aby mimino v autě spalo a abychom už zase stihli mu dát oběd na místě. Anna měla ten den novou autosedačku, kde seděla poprvé obráceně, než byla zvyklá – po směru jízdy. Radek si chtěl nastavit v autě navigaci, kterou měl v plánu testovat na cestě domů, již stoprocentně znal. Krám pořád ne a ne naskočit a já ze zadního sedadla vrčela, ať už proboha vyrazíííííííííííííííí!!! Po několika restartech navigaci vypnul a rozjel se. Cesta ubíhala, povídali jsme si, zabrali se do konverzace, a co čert nechtěl, Radek minul známou odbočku z D1. Ve vzduchu visela červená výčitka s tisíci vykřičníky, že kdyby ta otravná osoba (strašná megera - já) vzadu měla trochu trpělivosti, navigace by nás na odbočku upozornila. Druhá výčitka – kdo mohl vědět, že mine známou odbočku domů – nesměle kroužila okolo. Nikdo však neřekl nic. Točili jsme se neznámou krajinou, klikatili kopci a za chvíli jsme byli dokonale ztraceni. Navigace se porouchala úplně a odmítala spolupráci, a aby toho nebylo málo, Anna najednou zbělela a překvapila nás obloukovitým vodopádem všeho, co od rána do sebe nasoukala. Radek zastavil auto na návsi u kostelíku v malebné vesničce, avšak když otevřel dveře, praštila nás do uší ohlušující hudba. Vesnice pořádala zrovna nějakou slavnost a místní rozhlas vytočil volume té nejhorší dechovky na maximum. Neslyšeli jsme se ani navzájem, jen jsme se začali strašně chechtat, protože horší to snad už být ani nemohlo… Nechali jsme všechno, jak bylo, a ujížděli pryč. Cestu jsme nakonec našli, zbývalo naštěstí už jen pár kilometrů.

Od té doby však začala další – dosti nešťastná - etapa našeho cestovního života. Anička byla prostě Vyblíz. (Vyblíz, pro ty, kdo netuší, je postava ze seriálu Simpsonovi, která trpí cestovní nevolností, a při prvním pohybu vozidla... však víte).

Náš chudák Vyblízek to měl podobné, takže na jakoukoliv cestu autem (a že jsme se snažili je z těchto důvodů omezit na minimum) - a to třeba i jen do Zoo - jsme museli mít zásobu oblečení, mokrých ubrousků a látkových plen a vyráželi jsme připraveni na všechno. Bylo jedno, co jedla před cestou, nebo zda nejedla vůbec nic. Bylo jedno, zda jsme jí dali homeopatikum, které nám doporučila lékařka. Nezabíralo nic. Na cestě na letní dovolenou zvracela chudák snad 13x, takže jsem po příjezdu musela všechno vyprat, aby nemusela celý týden chodit nahá.

A to v podstatě nic nejedla a pila omezeně. Nejdříve jsem nevěděla, jak alespoň eliminovat škody, takže jsme pokaždé převlékali a myli všechno. Znám osobně pumpy a parkoviště u dálnic, povlak sedačky je opraný, jak deset let stará ponožka. V zoufalství jsem pak v jedné zatáčce v Rakousku sáhla po červeném kyblíku na písek a kupodivu se naše zlatá Anna trefila. Od té doby je červený kyblíček nepostradatelnou součástí naší autovýbavy a oblečení stačí půlka.

Musím ocenit neuvěřitelnou statečnost a oddanost Aničky, která bez protestů - a dokonce i s určitým nadšením – nasedala znovu a znovu do vozu, který pro ni znamenal takovou hrůzu. Cestování měla a má ráda pořád.

Mezi naše nejlepší výstupy patří příjezd do hotelu, kde nám ochotní čisťoučcí zaměstnanci v uniformách, chtěli pomoct se zavazadly a my je omluvně odháněli, aby nezjistili, jaká strašlivá spoušť panuje uvnitř auta. O neskutečném smradu a tisíci ulepených papírových kapesníčcích povalujících se všude uvnitř na sedadlech raději pomlčím.

Moje druhá nejlepší vzpomínka se váže k jiné dovolené - na Sardinii, kam jsme letecky (letadlo kupodivu Anně nevadilo vůbec) dorazili a ještě nás čekal malý kousek autobusem. Ubohé mimino už toho mělo dost a tak ohodilo několik cestujících a kompletně mojí obětavou mámu, která ho zrovna konejšila v náručí. Ale na druhou stranu – na recepci hotelu jsme byli velmi rychle odbaveni.

Utrpení nás zbavil až zázračný kinedryl, (klaním se každý den vynálezci), který jsme začali podávat po čtvrtkách od 2,5 roku. V letáku mají sice doporučeno až od tří, ale je to prý jen proto, že děti neumějí polykat. Anna to umí a jinak se to už navíc nedalo vydržet. Zabírá skvěle. Máme za sebou několik cest bez problémů, tak snad to vydrží.

Přesto máme oba s Radkem při každém náznaku zakašlání v autě bleskovou nepřiměřenou reakci – přískok s kyblíkem k hlavě dítěte. Anna na nás trochu uraženě kouká a praví: „Co je? Já neblinkám!“

Zdravím všechny statečné Vyblízky světa a jejich rodiče!