Musím říct, že kdyby to šlo nějak zařídit, líbilo by se mi, aby se rodily rovnou druhé děti. První dítě přišlo do našeho života jako vichřice a my se marně drželi ulámaných kmínků a klopýtali o pařezy tou spouští. Než se oblaka roztáhla a s Aničkou to začalo být skvělé, trvalo to skoro dva roky. Dva roky tápání, stresu, nevědomosti. Dva roky kroucení hlavou, jak je možné, že lidi vůbec mají děti a přežijí to ve zdraví.
Chyba samozřejmě i na naší straně. Naivita a nepřipravenost na velkou životní změnu. A taky do jisté míry smůla na dětské nemoci všeho druhu.
Na druhé dítě jsme se přesto těšili, protože když Anička prošla nejhorší fází a začala být zábavnou partnerkou, došlo nám, že děti nejsou úplná hrůza a děs. Naopak. Bylo to úžasné. S radostí jsme ji brali do dětských divadel, kroužků, do ZOO, k moři i na lyže a objevovali s ní svět z jejího úhlu.
Celí napjatí, s očekáváním řevu, koliky a probdělých nocí jsme si přinesli druhé mimino domů. Obcházeli jsme postýlku a děsili se, co přijde. Až na nepříjemné šestinedělí, které je strašné už z principu, se ale nestalo nic. Zavládl klid.
Druhé dítě asi tak nějak podvědomě cítí, že se narodilo někam, kde jeden ubožák už přežil rodičovskou „péči“, takže se uklidní a je spokojené. Asi proto se říká, že druhé děti jsou za odměnu. Skoro jsme se báli, že je snad Emma nemocná, když prospala předpisových 18 hodin denně. Vzorně jedla a v noci nás neobtěžovala žádným buzením, ani krmením, někdy až do čtvrt na osm ráno. Zázrak.
Navíc jí vůbec nevadilo hrát si chvíli o samotě a doteď jí stačí žužlat nějakou hračku. Takových dětí by člověk mohl mít klidně pět.
Rozumím, že rodiče, kteří četli moje blogy a měli doma podobně hodné děti, si museli ťukat na čelo… O čem to ta ženská mluví? Co s tím dítětem doma dělá, že nespí a pořád řve? Asi mít takovou Emmu jako první dítě, myslela bych si to samé.
Vážně škoda, že se nedají rodit rovnou druhé děti. Člověk je v klidu, má zkušenosti. Ví, že co se zdá nekonečné jednou přece jen skončí a že každý den je vlastně naposledy. A jak strašně rychle to utíká. A člověk by i některé fáze vývoje zmrazil. Zatímco poprvé jsem počítala dny a hodiny a chtěla jsem, aby už byla větší a starší.
Na druhé straně nemít takové první dítě, nepotřebovala bych terapii psaním a asi bych nikdy nezačala psát knížky. Takže zase platí staré přísloví, že všechno zlé… však to znáte.
