Jelikož jsem samozápalná nevyléčitelná moralistka s trvalou touhou po lepším světě, zase jsem se do běla rozzuřila v trafice. Z Blesku v regálu na mě zírala tvář mrtvé manželky pána z kauzy v Egyptě, jehož jméno si bohužel už i pamatuju. Se řvavým titulkem o jejím možném potratu a depresích. Prodává to?
Jakoby nestačilo, že se o zatím neodsouzeném člověku již měsíce píše jako o jasném úkladném vrahovi, jeho soukromí i soukromí mrtvé dcery a ženy je do nejmenších maličkostí rozpatláváno na stránkách novin, internetu, facebooku. A že každý, kdo ho potká, má hned jasno a soudí – na základě hromady „důkazů“ – jednou jsem s ním jel v tramvaji, kde se na mě špatně podíval, nepozdravil a měl divné oči, takže je to určitě masový mordýř!
Je klidně možné, že pan Kramný je úkladný vrah. Je klidně možné, že ženu a dceru otrávil, hodil jim fén do napuštěné vany, uškrtil ručníkem, elektrickým proudem do nosní dírky, – či co já vím... Ale dokud není případ uzavřen, pán odsouzen, víme houby a měli bychom držet pusu.
Jediné s čím můžeme v tomto závažném případě pracovat, by měla být fakta (jak správně emotivně pravila tehdy nepochopená a všemi zatracovaná Barbora Tachecí). A dokud neskončí vyšetřování, víme jistě jediné – Tři lidé odjeli do Egypta na dovolenou a dva z nich jsou mrtví.
Presumpce neviny existuje proto, že na světě už bylo tolik „jasných vrahů“ a „příšerných zloduchů“, kteří byli kvůli justičním omylům později - pokud měli štěstí a někdo se jejich případem zabýval, než shnili ve věznicích nebo byli popraveni - s omluvami propuštěni, že z toho mrazí v zádech. Lynč, jednoduché soudy a rychlá řešení, kdy je každému hned všechno jasné – přináší nejednou děsivé a špatné konce.
Připusťme si totiž, že existuje i možnost, že pan Kramný vrahem být nemusí. Ano, vypovídal zmateně, měnil výpověď, nepamatoval si, co čemu předcházelo, možná i s něčím v pokoji hýbal (opět ale mám jen kusé neověřené zprávy, co někdo pustil ven a neměl). Ale ruku na srdce – když najdete svoji ženu a dceru mrtvou… jste schopni při smyslech jasně vypovídat a popsat všechny detaily večera? Já si za normálních okolností občas nepamatuji ani, co jsem měla ráno k snídani… Byla to houska… ne muffin, kafe? Čaj… Nevim, bylo to včera? Ještě, že mě nikdo zatím nevyslýchá….
Neříkám, že ten člověk je nevinný – jen říkám, že to nevíme a dokud nebude vina jasně prokázána a pán odsouzen, nechci číst pitomé články plné polopravd, které jsou psány jen proto, že téma aktuálně prodává a chudák jiná nešťastná mediální oběť Bartošová asi teď chvilku tolik netáhne. (Málo krve…)
Nejsmutnější na tom je, že s mnohými novináři, kteří dnes pro bulvární média pracují, jsme společně seděli v lavicích fakulty žurnalistiky a učili se o etických normách a kodexech i o obyčejné novinářské úrovni a slušnosti. Tehdy nám – myslím - všem byla hranice mezi dobrou a špatnou, až zlou žumpo-žurnalistikou dost jasná.
Neříkám, že bulvár nemá existovat, naopak, své místo na trhu má, fungoval od nepaměti, vyvinul se z pouličního tisku, funguje na principu zákulisních informací a drbů. A je často i zábavný, vyplňuje prázdnotu těm, kteří vlastní život nemají a potřebují sledovat jiné. Proč ne.
Ale kam až je možné zajít – kde jsme ještě lidi a kde už zrůdy - by měl každý dobrý novinář a samozřejmě i šéfredaktor vědět a v určitou chvíli říct – dost… Sem už nepůjdeme…
Pište o tom, jaké šaty měla vévodkyně Kate. Vyfoťte si její mimino, když ho chce ukázat. Vyrábějte celebrity z prázdných modelek a Miss. Klidně foťte ty holky bez spoďárů, když jim to stojí za to, a vám taky (myslím, to plazení pod autem, abyste „tam“ objektivem viděli). Pište třeba i, kdo měl blbé šaty, přibral a nebezpečně zhubl a kdo se s kým rozešel.
Ale prosím, stanovte si hranice, kam už nelze jít – a to ani pro peníze. Dodržování presumpce neviny a odmítnutí primitivního hyenismu by mělo být jedněmi z nich.
