Už se smí normálně mluvit o Václavu Havlovi?

S tímhle textem si v hlavě pohrávám už přes čtvrt roku a jsem zvědavá, jestli už na něj uzrál čas. Ráda bych zdůraznila, že Václava Havla jsem měla ráda. Osobně jsem ho neznala, ale za jeho odvahu, statečný odpor proti komunistickému režimu si ho velmi vážím, vážím si ho i za tisíce jiných malých i velkých kroků, které ve svém životě vykonal. Také mám ráda většinu jeho divadelních her.

Kondolenční kniha v obchodním domě Tesco.Tereza Boehmová

Jsem ale schopna vidět některé jeho kroky i kriticky, byly situace, kdy jsem s ním  hodně nesouhlasila a byly naopak situace, kdy jsem byla z jeho kroků nadšená a byla jsem pyšná, že Václava Havla Česká republika má. To je myslím u výrazných osobností, zcela normální. Často mi také přišlo, že je Havel a jeho odkaz už za jeho života zneužíván a ohýbán, jak se komu hodilo. To jsem ale nečekala, co se stane po jeho smrti.

Když umřel bylo mi smutno. Lidsky smutno. Přišlo mi, že osobnost jeho významu a dosahu si zasluhuje odejít vkusně a s noblesou. Vyhovoval by mi jeden důstojný průvod a ta opravdu silná a dojemná minuta ticha. Ale to je jen můj pohled, který nikomu nenutím a jen jsem ho řekla nahlas.

Nechápala jsem, co se to děje, proč lidé mají potřebu vykřičet do světa, že se s ním všichni znali, a proč se spousta nul snažila z jeho pohřbu něco vytřískat a zviditelnit se. Bylo mi z toho nepříjemně. A bylo mi líto jeho skutečných přátel, kteří měli na smutek – který byl v mých očích devalvován - plné právo.

Když jsem se tu divnou pachuť z nepatřičnosti snažila vyjádřit a sdílet s okolím, nastalo něco naprosto nečekaného. Setkala jsem se s totálním nepochopením a to i v řadách mých do té doby dobrých přátel. A to jsem nekritizovala Václava Havla, ani nešlapala po jeho odkazu. Jen se mi nelíbilo, jakým způsobem se odehrává rozloučení s ním. To jsem si ale dovolila!

Dozvěděla jsem se o sobě takové věci, že vlastně vůbec nechápu, že se sebou ještě mluvím. A to jen za odlišný názor na dění kolem pohřbu. Nevěděla jsem, že stále žijeme v totalitě, kde prostě – kdo nesmutní stejným způsobem a nežene se do průvodů, smutní proti nám. Že bude ve jménu Václava Havla potlačován názor - mě skutečně šokovalo. A dodnes kroutím hlavou.

Myslím, že sám Václav Havel by se smál, kdyby slyšel, co všechno se v jeho jménu odehrálo. A jistě by o tom napsal nějaké krásné absurdní drama. Od pamětních knih umístěných vedle slev v obchodním domě Tesco, přes nekonečné smuteční zpravodajství v České televizi, kde snad už jen veverka z parku neřekla, že je jí to taky moc líto a že se na Vaška ráda dívala ze stromu, přes nevkusné smuteční projevy od lidí, kteří mu za jeho života nemohli přijít na jméno, až ke snahám o přejmenování knihoven, ulic, náměstí, dokonce letiště, které je poblíž vězení v Ruzyni, kde vinou i mnohých dnešních falešných oplakávačů seděl.

To jsme my Češi. Kéž bychom si významných lidí uměli více vážit a všímat za jejich života, než po jejich smrti.

Aby bylo jasno, vůbec mi nebude vadit název Letiště Václava Havla. Nevzbuzuje to ve mě žádné negativní, ale ani nijak obzvlášť pozitivní emoce. Jen si říkám, jestli by to Václav Havel tak opravdu chtěl a netroufám si za něj odpovědět.  Ale na to se jistě najdou jiní, kteří to vědí. Závidím jim jejich jistotu, že umějí říct, co je v tomto případě dobré a co se naprosto nehodí, ale i mě to popravdě trochu děsí…