Ten strach

Dítě doma uklouzlo a čelem narazilo na hranu dveří. Nebyla to nijak hrozná rána, vpravo na čele má bouli a malou odřeninu. Přesto se v noci každých 30 minut chodím dívat, jestli dýchá. Většina rodičů to zná. Ten strach strachů tu je pořád. Pokaždé. Nelze se na něj předem připravit, ani se proti němu obrnit. Je tady a udeřil mě do tváře hned, když se moje dcera narodila. Doslova mě ochromil.

Proc by mela pod tvou posteli byt nejaka prisera? A i kdyby tam byla, co bych s tim sakra asi mohla udelat?cartoonstock.com

Pak jsem zažívala její první nemoci a bolesti. Snášela jsem to špatně. Ta tíha zodpovědnosti, která nikdy ani na minutu neskončí. Měla jsem uvnitř hlavy takový tlak, že jsem se bála, že skočím pod vlak, aby to přešlo, ale strach o ni mi to nedovolil. Při každé horečce, vážnějším pádu, těžkém dýchání či nezastavitelném zvracení to zesílilo.

A to musím říct, že jsme z té kategorie opatrných rodičů, kteří máloco ponechávají náhodě. Byt a hlavně kuchyň jsme – v době kdy to bylo potřeba - měli vzorně zabezpečené proti přivření prstů, převrhnutí skříněk či popáleninám při vaření. Zmizel konferenční stolek s ostrými hranami. Všude byly ochranné pomůcky, takže dostat se do ledničky či příborníku byl téměř úkol pro zručného mechanika. Stejně opatrní jsme byli i venku. Na sporty jsme pořídili dětskou helmu. Přesto jsme se nevyhnuli úrazům docela. Prokousnutý ret, zaražený zub, pád ze schodů, i když už jste přitom měli 100x vyzkoušeno, že dítě schody bez problémů vyjde…

A co když přijde další dítě? Rozdělí se ten strach nebo znásobí? Kolik bezesných nocí mě ještě čeká? Kolik strachu, paniky, úzkosti? Kolik cest na dětskou pohotovost? Kdyby šel nějaký pocit v mém životě vypnout nebo alespoň omezit, bylo by to přesně tohle. Ten děsivý nikdy nekončící strach, který se prý časem ještě zhorší, když děti dorostou a nejsou pod denním dozorem.  A vy jen trnete, zda dorazily domů, jestli je někdo nepřepadl, jestli je nezasypala lavina, když se vydaly na dobrodružný výlet. Zda se ozvou z těch nehostinných končin, kam si jen tak s batůžkem letadlem za pár euro vyrazily s podivnými přáteli.  Už je slyším: „ Co by se mi asi tak stalo? Jsem v pohodě. To se musim pořád hlásit, jak na policii?!“

Táta nám, když jsme se se sestrou tvářily dotčeně, že se musíme hlásit, vždycky moudře říkal – počkej, však ony ti to tvoje děti vrátí i s úroky. A měl zase pravdu. Safra.