Když se mi narodila Anna, neuměla jsem si představit, že bych ji někomu půjčila - klasický syndrom prvorodiček, který velí, že jediný, kdo dokáže obstarat potřeby mimina, jsem já a pak ještě možná partner a moje máma.
Najdeme ti chuvu, rozhodli jsme se "outsourceouvat" nase rodicovstvicartoonstock.com
Ti mi pomáhali, ale chodili do práce, a nemohli být k ruce pořád. Časem jsem dospěla do bodu slušného vyčerpání. Protože i když se snažíte sebevíc, po probdělé noci nebo třeba při nachlazení nemáte zrovna zásobu energie na procházku a celodenní vymýšlení miminčího programu.
Když se mě pak rodina po půl roce zeptala, co bych chtěla k narozeninám, vyhrkla jsem: Chůvu! Chůvu! Chůvu! A tak jsme se konečně rozhodli, že začneme hledat.
Každý rodič si pro své dítě představuj kopii Mary Poppins. Milující zkušenou osobu, která zajistí bezchybně potřeby dítěte a vymyslí mu program, který bude stimulovat jeho dovednosti. Kde však takovou najít?
Zkusili jsme proto agenturu, která tvrdila, že všechny její chůvy jsou zdravotní sestry se zkušenostmi s dětmi. Spojili jsme se s nimi a vyplnili dotazník. Chtěli jsme starší paní, nekuřačku, která má vlastní děti a praxí. Dorazilo celkem sympatické děvče, problém byl v tom, že jí bylo teprve 18 let, děti neměla a navíc její svetr podezřele páchl kouřem.
Jediné, co souhlasilo, bylo, že pracovala jako zdravotní sestra. Ovšem na oddělení nevyléčitelně nemocných. Kývala, že má zkušenosti s dětmi. Moc se nám to nezdálo, ale dali jsme jí šanci s tím, že první měsíc budu vždycky doma, když přijde. Potřebovala jsem ji jen 1-2x týdně na pár hodin, ale neklapalo to. Slečna se snažila, ale bylo vidět, že je nervózní a že jen kouká na hodinky, aby už mohla jít. Po dvou schůzkách jsem z toho byla zoufalá a navíc jí tak nějak uklouzlo, že vlastně příležitostně kouří a dítě hlídala jen jednou. A to tak, že jezdila hodinu se spícím 3 měsíčním dítětem kolem budovy, ve které měla matka pracovní schůzku. Když slečna navíc naše hlídání několikrát zrušila na poslední chvíli, řekli jsme si, že takhle ne a už jsme se jí ani agentuře neozvali.
Vypadalo to, že mi nezbývá nic jiného, než být unavenou pečovatelkou na plný úvazek. Naštěstí po dalších 4 měsících moje máma potkala na ulici jednu bývalou kolegyni z práce a ta hlídala děti a měla v rozvrhu místo. Když k nám přišla poprvé domů, hned jsem věděla, že tohle je o něčem jiném. Obhlédla rychle, kde co máme, položila mi pár otázek, vzala dceru do náruče a vystrčila mě ze dveří, že si poradí. A poradila si. Dnes k nám chodí již přes dva roky a s Aničkou si náramně rozumějí. Bereme ji jako člena rodiny.
Ale měli jsme vážně štěstí. Najít dobrou chůvu není vůbec snadné. Chce to trpělivost i opatrnost. Rodiče se oprávněně bojí a je dobře, že dnes existují různé skryté kamery a možnosti záznamu, protože když máte sebemenší pochybnosti, nečekejte, než dojde k neštěstí. Hrůzných historek je plný internet.
Přeji hodně úspěchů při hledání
Tereza Boehmová
psáno pro časopis Psychologie DNES
