Od narození druhé dcery – což bude v létě už neskutečných 5 let - docela pravidelně sportuju. Nedělám to kvůli snižování nebo udržování váhy, to je jen vedlejší vítaný efekt, spíš mě to začalo neskutečně bavit. Našla jsem skvělé odreagování – ať už se jedná o spinning, cvičení v posilovně, pilates nebo třeba nové typy cvičení EFPE (European Fitnesssystems Professional Education) a v poslední době trochu seriozněji také běhání.
Ve světě, který je často nenávistný a nespravedlivý a mnohé věci bohužel nemůžeme ovlivnit tak, jak bychom si přáli – je pro mě svět sportu místem, kde stojím jen sama proti sobě nebo sama za sebou. Platí tu jednoduchá pravidla: špatně a hodně žereš, nehýbeš se? Přibereš, budeš se potit a všechno ti půjde hůř.
Hýbeš se, něco chceš, snažíš se, posouváš svoje hranice? Můžeš něco dokázat – se sebou i výkonnostně (tedy pokud tě zdraví nezradí…). Jinak je sportování (to amatérské) celkem spravedlivé – jedno z posledních míst – kde ani protekce ani úplatky s kondicí nijak nepomohou.
Nepovažuju se za nijak soutěživý typ, cvičím pro radost… ale zjistila jsem, že jistou formu bojovnosti v sobě mám taky…
Historka pro pobavení ze včerejšího běhu….
Přijdu do posilovny a na pásech je skoro plno, vyzkouším tedy jeden volný běžecký trenažér a ten mírně zadrhává… Další pás má lehkou poruchu už řadu let, zasekl se trvale v pozici „mírný kopec“ a nejde snížit. Běžet se na něm ale dá, tak to risknu. Jen vím, že to bude trochu těžší.
Přichází paní ve středním věku, celkem sportovně vypadající, ale žádná modelka, taková normální, s ženskými tvary. V návalu solidarity se ji snažím varovat, že ten jediný funkční volný stroj, který vybrala, zadrhává. „Tak já pak poběžím na tom po vás“, překvapí mě…
„No, ale já to mám trochu na delší dobu…“ odpovídám. Nevím, jestli se mi to nezdá, ale vypadá to, že si mě ona dáma nevěřícně měří od hlavy až k patě, jakoby snad pochybovala o mých běžeckých schopnostech... A praví: „Vy….vy to máte na dlouho, jo?? Ahá...“ (vidím snad lehký úšklebek, nebo si to jen namlouvám??)
Zřejmě čeká, že po deseti minutách odpadnu... Dělám, že jsem si vůbec nevšimla, přejdu to a obě zahajujeme běh ve stejnou chvíli.
Ačkoliv jsem původně chtěla dát jen kratší cca pětikilometrový předobědový výklus, probudí se ve mně - ani nevím odkud - dravec.
Madam startuje rychlostí 10.1, já začínám poklidně na 9.3. Po dvou kilometrech mírně navyšuji, zatímco sousedka lehce orosená, snižuje nenápadně rychlost. Když si všimne mého pohledu, přehodí přes display ručník a další její hodnoty mi zůstávají skryty.
Uražený a podceňovaný sportovec ve mně je připraven tuhle „bitvu“ vyhrát za každou cenu. Kdyby chtěla paní dneska uběhnout na pásu maraton, pravděpodobně raději zemřu vedle ní, než abych to vzdala :-) Běží se mi dobře, lehce, a mám v sobě sílu smečky tygrů. Vždyť běhám už pár měsíců a mám na kontě spoustu kilometrů. Když chci, uběhnu i šestnáctku... což dáma netuší...
Na čtvrtém kilometru si paní musí ručníkem otřít čelo, vidím, že už běží jen na 8.6 (já zvýšila na 10.1) a už jsem skoro o virtuální kilometr napřed – a navíc na tom zaseknutém pásu do kopce…
Pak už si jen pohrávám s rychlostí a zkouším, co dovedu. Paní ztrácí náladu. Na sedmém kilometru odpadává, ani se nerozloučí a odchází se protáhnout. Po očku sleduje, jestli toho už nechám taky. Nenechám. Ani když odejde do šatny…
Tolik o nás, sportovních outsiderech… nikdy nás nepodceňujte, nevíte, co se skrývá uvnitř a kdy vám vytřeme zrak. Běhání a sportu zdar, nazdar…. :-)
