Když potomek povyroste, je na čase zjistit si něco o
příkrmech. To zná a prožívá každý rodič. Ne, že by se mi do toho nějak zvlášť
chtělo. V tom roztodivném, vášnivém a emočně vypjatém čase, kdy jsem měla
pocit, že žiju tak nějak hlavou dolů, proti hodinám i logice, byla změna pracně
učesaného chaosu, to nejhorší, co nás mohlo potkat.
http://www.simplybabyfoodrecipes.com/images/header_img.jpg
Vždyť jen volba správného umělého mléka nás stála spoustu nervů a probdělých nocí. O zvracení obloukem a kolice nemluvě. Měli jsme klasické zácpové dítě. Co jste poslali jedním koncem dolů, jste u druhého mohli slavnostně s chlebem a solí čekat i několik dní. Proto jsem se dalšího zásahu do střevní flóry bála jako čert kříže. Moje představa, že by třeba dcera mohla pít umělé mléko až do osmnácti let, kdy se odstěhuje do vlastního bytu, se lékařce, nevím proč, nějak nezdála. Takže jsem musela vyrazit na průzkum.
To, že se začíná ovocem nebo jednodruhovou zeleninou jsem pochopila, ale mám ta mini-jídla připravovat sama? Nebo kupovat? Co bude lepší a co zdravější? Klasické otázky. Ještě, že jsem měla svojí nejlepší kamarádku Google.
Nejsem žádná „militantní biomasa“, která konzumuje pouze sterilní potraviny, přesto i já mám nejraději čerstvé potraviny bez nadměrné dávky chemie. Jasně, že nejlepší by byla nějaká zdravá zelenina a ovoce z vlastní zahrady, kde bych mohla na růst dohlédnout, ale to by mě to muselo bavit a navíc bych nesměla bydlet v Praze na Vinohradech. Pěstovat si tady dusíkatou mrkev a podávat dítěti olověné jablko od silnice mi nepřipadalo rozumné.
Když jsem hledala, jak to dělají ostatní, nejvíce internetových odkazů vedlo na různá „bejby“ fóra, kterých nejsem zrovna přívržencem. Na fórech totiž převažovaly snaživé matky vařičky. Prý je to lepší a levnější, připravovat vše doma. Zasekla jsem se. Bylo demotivující, jak se diskutující matky předháněly, kdo je lepší kuchařka a kdo tomu svému „mimíkovi“ přichystal lepší domácí „papku“ či „hamáníčko“ z kupované zeleniny. Pak se to všechno nějak porcovalo a mrazilo a pak zase přemýšlely, jak to rozmrazit a připravit, aby to nějak vůbec chutnalo. Nakonec to většinou hromadně vyhazovaly, protože to malý mimin nebo miminová s úšklebkem plivali.
Chvíli jsem tomu podlehla a také zkusila něco patlat, ale strašně mi to lezlo na nervy. Můj požadavek, aby to bylo dobré, zdravé a aby příprava zabrala, co nejméně času, se nějak neshodoval s výsledky snažení. Doba přípravy minipokrmu se navíc protahovala o mytí nádobí použitého na výrobu a čištění kuchyně.
Jaká byla moje úleva, když mi moudrá dětská lékařka – vzhledem k citlivému zažívání mého dítěte – doporučila používat spíše výživu ze skleniček, protože ta musí už při přípravě splňovat přísné normy. U kupovaných příkrmů je totiž kontrolován obsah sodíku, rtuti, olova nebo dusičnanů. To byl silný argument, abych přestala trpět komplexem, že svému dítěti odmítám vyrábět s láskou domácí rozmačkané „patlo“ a začala jsem - vděčna pokroku - používat skleničky.
Můj strach z toho, že nabourám Aničce zažívání, byl naprosto zbytečný, naopak - skleničkový příkrm jí trávení skvěle upravil. Mrkev, jablko a banán jí zachutnaly a zácpa byla pryč. Mrkev jí chutnala dokonce tolik, že po několika měsících měla lehce oranžovou barvu. Usínala jsem s klidnou myslí, děkovala pokroku a představovala si nádherné rozlehlé zahrady, plné nezávadného ovoce, kde pohádkové víly a skřítkové opečovávají pro nás každou bobuli, kterou pak důkladně omyjí a zapakují, hygienik testem vše zkontroluje a to celé pak dorazí k nám. Naivní, já vím. Ale neberte mi to. Stala jsem se mobilní skleničkovou královnou. Místo času, který jsem předtím kradla na vaření, jsem si mohla klidně s Annou hrát a pak jen za pár minut skleničku ohřát a to i v restauraci nebo na dovolené. Je to zcela jistě dražší, ale pokud máte tu možnost, klidně dejte dítěti, aspoň občas, to nejlepší (pro něj i pro vás).
Tereza Boehmová
Psáno pro časopis Svět potravin
