Skleněné oko - poněkud netradiční silvestrovská povídka pro otrlé

Seděla na kraji oceánu a dívala se na železně ostré piliny písku. Vyndala si velké žluté skleněné oko a roztočila ho prudce po dlani. Za ní se tyčil fialový vyšívaný strom. Chtěla by jet do Moskvy, ale byla tam zima. Přemýšlela, kolik jí to celé stálo. Po operaci se cítila dobře, ale potřebovala by ještě asi tak dvě nanoterapie. Jenže to by zase musela prodávat orgány a to se jí tentokrát nechtělo. Sice platili dobře, ale z představy stát znovu v tom horku u stánku s mraženými ledvinami a chlopněmi cizích lidí se jí dělalo špatně. Možná by se jí zvedal i žaludek, kdyby nějaký měla. Ale jinde by teď sehnala práci těžko. A tady brali vždycky. I cizince.

http://i.lidovky.cz/07/011/lncl/FHO18459b_Ropovod_Druzba.jpg

Blížil se k ní Alex. Klátil podivně nohama a snažil se o úsměv. Nelíbil se jí. Kdyby neměl místo nosu kapesní počítač, poslala by ho hned pryč. Takhle mu ale dovolila přisednout, než si vyřídí poštu. Spěchala. Musela napsat matce k narozeninám. Snad měla alespoň čím topit. Před časem jí poslala pár otepí biopaliva, ale nevěděla, jestli to bude na celou zimu stačit. E-mail musí odejít před dvanáctou, než matka vyrazí na směnu.

Alex se jí pokusil políbit. Rychle sáhla po tlačítku restart a než mu naběhl systém byla pryč. Seděl tam na konci mola a vypadal jako hromada starého šrotu. Než zaběhla za písečnou dunu, ještě slyšela, jak několikrát zapípal. Bude trvat několik minut, než bude schopen prvního pohybu.

Došla k autu a otevřela kufr. Vyndala skládací židličku a na chvíli se posadila. Napila se trochy benzínu s ledem. Byl skvěle svěží. Užívala si chvíle osamoceného klidu, klátila nohama a přikusovala lahodnou zmraženou rybu. Narychlo ozdobila vánoční stromek a složila ho na zadní sedadlo. Na večer bude připraven.

Alex se mezitím pomalu kolébal směrem k ní. „Tohle mi laskavě nedělej!“ řekl naštvaně a sedl za volant. „Jedem, drahá, spěcháme!“

Chichotala se provinile. Sedla si vedle něj, ale odjet ho nenechala. „Počkej ještě, musím se podívat, jestli se odeslal ten e-mail,“ řekla smířlivě. Nevěnoval jí pozornost a nastartoval. Po cestě nemluvili. Klouzala prsty po bleděmodře květovaném okně a sbírala semínka, která pravidelně vypadávala ze spletitých listů uvnitř skla. Sbírala je do teflonového sáčku a občas mlčky nabídla Alexovi.

Doma vynesli stromek do bytu, který tvarem pokojů připomínal těhotného šneka. Postavila ho do oválného rohu, aby byl večer dobře vidět a třikrát zatleskala. Alex kroutil hlavou a vyhýbal se malým létajícím miskám, které přistávaly pod stolem.

„Proč jednou nemůžeme mít normální vánoce?“ zamračil se. „Normální vánoce? Co to má být?“ zeptala se. „Myslíš adoptovat na půl dne několik dětí, postavit z kostek cukru Amazonský prales a večer koukat na uhelné doly?“ pokrčila nosem. „Takové klišé! To jsme přece dělali tolik let a já se prostě NUDÍM. Nudím se, Alexi!!!! A ty děti navíc nemám ráda. Ani ty perníkové, ani ty z oříšků. Pamatuješ si ještě vůbec, jak jsi se tím oříškovým málem udusil?“ „Máš pravdu,“ řekl zkroušeně a chytil jednu misku. Vysypal její obsah z okna, kde ji ihned zpracovaly dvě papírové užovky, pak nádobu rozdrtil na bílý prášek, který si nasypal do ucha. Trochu přitom pomlaskával.

Vzpomněla si, že to dělal, už když ho poznala. Už tehdy se jí hnusil, ale nedalo se nic dělat. Byli si souzeni. Tak to řekla matka, když jí balila do kufru. „Moskva je krásná, ale je tu zima, děvče. Já nemám čím topit, tak se snaž,“ řekla a zaklapla nad ní víko. Poslala jí ropovodem. V růžovém kufru pak strávila dva měsíce.

Alex už jí čekal a nedočkavě vybalil. Chtěla ho zabít už při prvním sexu. Když po ní chmatal umělými prackami a snažil se jí olízat záda. Pak jí dvě hodiny pečlivě čistil. Každou část dvakrát otřel a promazal. Připadala si jako velryba v cukrové vatě. Svědilo to a lepilo, ale on měl radost. Tak to bylo pokaždé. A tolikrát myslela na to, jak ho zneškodnit. Jenže ten jeho počítač se tu a tam hodil.

Nejraději byla, když spal. Seděla mu pak na hlavě a hrála hry. Hodiny a hodiny. Přehrála je všechny. Pak nebylo nic.

Když její život už úplně ztratil smysl, procházela se venku po elektrickém vedení, jako tolik dalších bloumalů, kteří jí byli ve všem podobní. Šli a šli. Tam potkala Marka. Byl to Ital a s ničím neměl problém. Jen se spoustou volného času.

Scházeli se zpočátku tajně.Když pak onemocněla, doprovázel ji na všechny nano-procedury. Doktoři si mysleli, že je její manžel. Dělalo jí to dobře. Alex by s ní nikdy nešel. Štítil se vody. A ona jí v tu dobu byla plná. Byla vlastně jeden velký vodní puchýř.

Marek si jí láskyplně prohlížel i tak. Byli spolu pořád. Tehdy si nechala udělat nové oči. Marek měl rád žlutou. Prý je to barva žluči. To se jí líbilo.

Když jí bylo líp, šli spolu pěšky do Benátek. Alex byl tehdy služebně pryč na celý měsíc. Tam běhali po vodě a převraceli gondoly. Líbali se a vypili litry kvalitního oleje. Spali oblečení a ráno štěstím kokrhali. Nechtěla se vrátit. Věděla, že problémy přijdou.

Samozřejmě, že je Alex nachytal. Viseli spolu zrovna na klice zaklesnuti jeden do druhého malými oranžovými háčky. Alex na chvíli zamrzl a pak se několikrát restartoval, z toho šoku, asi. Zasekl se a musel do opravny.

Musela slíbit, že to skončilo, jinak by jí ho nevydali. A ona potřebovala jeho peníze pro matku. Pořád jí od té doby sledoval. Všude. Měl na to lidi. Trvalo to dlouhých 8 let, než jí zase uvěřil. Už nikdy Marka neviděla. Nevěděla, co se s ním stalo. Žila jen napůl a plánovala Alexovu destrukci.

Dneska byl dobrý den. Všichni venku adoptovali děti a nikdo se o nikoho jiného nestaral. Večer bude všude spousta světel, zmatku a hluku. Věděla, jak to udělat. Rozsvítí stromek. Pak ho nechá sklonit se nad dárky a dojde pro kýbl s vodou. Jen ta trocha vody chrstnutá na zátylek, bude stačit, aby mu poškodila systém nadobro. Už nikdy neucítí jeho rezavý dech poblíž obličeje. Co bude dělat dál? Nevěděla přesně. Asi jen pár dní v klidu sedět a popíjet benzín. A pak se možná rozjede zpátky do Moskvy. Ještě neví.

Alex něco připravoval v zadním pokoji, tak se v klidu posadila na topení a relaxovala. Byla naprosto klidná. Jakoby snad mohla za chvíli...

Hlava jí spadla na zem. Pak i ruce, nohy a všechno ostatní. Dvě žluté oči se rozběhly každé do jiného oválného rohu. Tak divně to cinklo a pak bylo ticho. Její bezvládné bývalé tělo leželo na zemi úplně mrtvé.

Alex měl v ruce sekeru a podivně se usmíval. Měl jí už jednoduše dost. Pak přinesl kufr. Všechno zabalil a odnesl k ropovodu. Cestou domů adoptoval tři děti. Dívali se pak spolu dlouho na uhelné doly. Druhý den si přes internet objednal novou manželku. Tentokrát z Afriky.

V Moskvě pak za několik měsíců matka převzala kufr. Neotevřela ho. Byla jí zima a tak ho celý přiložila do kamen. Byla ráda, že na ní dcera pořád myslí.

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

P.S. Šťastný nový rok a moc děkuji všem čtenářům za přízeň. Doufám, že mě neopustíte ani v tom dalším roce 2008!