Ruka do neznáma

(jedna neveršovaná) někdy se vracíme do dávné minulosti, s vírou a nadějí, že najdeme alespoň nejaké odpovědi, ale bohužel zjistíme, že nás tam čeká leda další sada nezodpovězených otázek....

chytla jsem ruku

byla tam jen a jen pro mě

držela ji pevně

nechala se vést

šla vodou, loukou, mlhavou zlou krajinou, zlatavým polem

s důvěrou takřka nadpozemskou

ta ruka snad ale nepatřila k tělu

nevedla nikam

optický klam

znovu po cestě šla jsem,

kterou jsme těžko-lehce vyšlapali

krok za krokem

prošla snad každý tmavý kout

snažila se najít odpovědi

nikde žádné vysvětlení

jen otázky, nekonečno náhod, odměny a boule

léčivá hudba,

co na konci tě spálí

překrásný úsměv

měnící se občas v záludný škleb

řekni, je tohle konec?

nebo šedá smutná mezistanice

potoky slz, co v moře stekly

a pročistily kanál

řekni, jak dál?

ta ruka vedla vždycky nikam?

ten průvodce jsem byla sama sobě já?

Protože jestli ne… snad ještě je čas vykřiknout…