Jsou knihy, které kolem projdou, aniž by vás více zasáhly. Dobře se čtou, příběh je zajímavý, dojmou vás, poučí, ale za několik dní o nich nevíte a za pár let si ani nejste jisti, jestli jste je četli.
A pak jsou ty druhé knihy, na které nezapomenete nikdy, ke kterým se vracíte, a které mají pro vás zvláštní, nenahraditelný význam. Berete je do ruky znovu a znovu a jejich příběh se vyvíjí a proplétá spolu s vaším a tak vás v čase pokaždé slova obohatí nějak nově. Takovou knihou je pro mě Most přes navždy od Richarda Bacha.
Dalo by se velmi zjednodušeně říct, že je to kniha o lásce. A vlastně je to tak. O hledání té pravé a jediné lásky, která existuje od nepaměti, není závislá na století ani konkrétní době, o lásce, která tu vždycky byla a lidi ovládá, svádí dohromady tou nepopsatelnou energií a magií. O lásce, kde někdy počáteční nadšení nestačí, málokdo se umí otevřít a posunout do dalších fází a zvládne opravdový a nelehký život v páru s druhou, i když třeba souzenou, bytostí.
Poprvé jsem text knihy slyšela přepsaný do konverzační divadelní hry pouze se dvěma herci. Bylo mi málo, zmítala mnou puberta, šlo o povinné školní představení, na které jsme museli jít, a trvalo, než jsme se začali vůbec soustředit, ale i tak ve mně něco zůstalo. Tehdy slabě, ale nezapomněla jsem. Později, už jako dospělá, jsem knihu dostala k narozeninám a přečetla si ji pořádně. Vzala jsem si z ní o mnoho víc, než poprvé… Od té doby se k ní vracím, když cítím, že ji potřebuji.
„Někdy máme pocit, že už nezbyl ani jediný drak. Ani jeden odvážný rytíř, ani jedna víla, která by se ladně míhala tajuplnými lesy a okouzlovala srny a motýly svým úsměvem. Někdy máme dojem, že naše doba už nemá žádné překážky, že je bez dobrodružství. Osud je pro nás cesta za horizont, planoucí stíny, které se přehnaly kolem a dávno pominuly. Jak je příjemné se mýlit.
Princezny, rytíři, kouzla a draci, záhady a dobrodružství.... nejenže jsou i tady a teď, jsou vším, co kdy na zemi existovalo! V našem století samozřejmě změnili oděv. Draci dnes například nosí vládní obleky. Démoni společnosti skřípají zuby, vrhají se na nás, když náhodou zvedneme oči od země, a vyzývají nás, abychom se dali doprava na rozcestích, kde nás učili zatáčet doleva. Zdání se stalo natolik skutečným, že princezny a rytíři mohou být skryti jeden před druhým, ukryti sami před sebou samými.“
Ještě víc, než pro mě a pro ženy obecně, je Most přes navždy možná kniha pro muže. Hlavní hrdina (autor sám, neboť kniha má silné autobiografické prvky) je muž, který by rád našel spřízněnou duši a celoživotní partnerku, ale stejně jako většina mužů, kteří žijí kolem nás, se vlastní vinou točí v kruhu krátkých i delších prázdných známostí, hledá jakousi po všech stránkách „perfektní ženu“, která bude krásná, inteligentní, milá a tolerantní k jeho chybám a která ho bude brát takového, jaký je v ten okamžik, ale on na sobě nebude muset měnit nic.
Není divu, že takovou partnerku nenachází a pokud ano, stejně s ní není spokojen. Až Leslie Parishová – jeho budoucí manželka - mu jeho svět rozbije na kousky a teprve s ní se – a není to vždy bezbolestné - naučí růst a skutečně milovat a dávat. Richard se musí postavit vlastnímu sobectví, zbořit roky vybudované hradby proti zranitelnosti, nedokonalosti, neschopnosti se otevřít a oddat se druhé bytosti. I když to často znamená bolest, sebeobětování, ústupky, kompromisy i jím tolik odmítanou a zatracovanou žárlivost a v neposlední řadě schopnost nechat se plně poznat a vlastnit někým druhým.
V poslední části knihy, která může být pro realisticky zaměřeného čtenáře méně přístupná, neboť vyžaduje jistou dávku víry v „nadpřirozeno“, se Richard a Leslie, kteří se již naučili spolu žít, pokouší jejich vztah rozvinout ještě o stupeň dál - tedy o jistý transcendentální přesah a snaží se setkávat i mimo svoje těla - ve spánku, ve snech, při létání v oblacích. Teprve, když se tomuto naučí, je jejich souznění dokonalé a hotové.
Kniha vyšla již v roce 1984 a stala se světovým bestsellerem, volně na ni navazuje i román Jediný, který dále rozvíjí vztah Richarda a Leslie – především onu transcendentální část – a to ještě o pohyb v určitých vrstvách nepřeberného počtu realit a mohl by být v některých částech i inspirací pro film Matrix.
Román Jediný mě už tolik neoslovil, zřejmě proto, že jsem měla velká očekávání a nic převratně nového mi nepřinesl. Pro mě osobně je nejcennější první část knihy Mostu přes navždy, kdy Richard začíná díky Leslie chápat, že proto, aby našel svou perfektní ženu, bude muset něco udělat i se sebou. Kéž by to pochopili všichni muži…
Tereza Boehmová
Richard Bach, Most přes navždy, 1984, Synergie Publishing SE, Praha
vyšlo v časopise Čtenář, červenec 2013
