Dnešní den se skutečně vydařil. Skoro jako ten včerejší. Naše lehce problémové dítě se rozhodlo, že v noci není potřeba spát a nejlepší čas pro „pořádnej neutišitelnej řev“ je mezi jednou a třetí ráno. Zřejmě se prořezávají stoličky, mrchy jedny. Když se zeptáte, co s tím, řeknou vám, že to časem přejde. Děti jsou nějak divně zařízený. Takový trochu zmetky, řekla bych. Jenže záručák k tomu nedávaj, takže stát před porodnicí a pokoušet se to vyměnit třeba za funkční stereo je snaha marná. A ještě vám řeknou, že jste si to vyrobili sami. Jenže, nikdo mě tak nějak nevaroval, že dítě je takovej nářez. Ale oni věděj, proč nevarujou. Protože kdyby někdo fakt věděl, co ho čeká, raději by si pořídil rybičky a těšil se v klidu na osamělý důchod. Nebo by si adoptoval někoho dospělýho.
Metro a lidova tvorivostTereza Boehmova
Je teda fakt, že naše dítě mělo od narození vážně štěstí. Nebo spíš my. Nejdřív nás čekaly tři měsíce střevní koliky. Kdo nezažil, může se počítat mezi velmi šťastné výherce v loterii. V podstatě to znamenalo permanentní zácpu, neustálý řev a kroucení působené bolestmi břicha, které na chvíli ustalo mezi zhruba jedenáctou a čtvrtou ranní, když jsme měli štěstí. Přes den mimino nespalo, jen koukalo, svíjelo se nebo řvalo. Spíš však to druhé.
Nešlo položit, pořád bylo třeba nosit, nosit a nosit a zahřívat, masírovat břicho. Ani venku to nebylo lepší. Zatímco ostatní nadšené rodičky vozily načechrané kočárky se spícími miminy a posedávaly v parku, já vezla rozbordelený řvoucí povoz a ten uzel, co sebou uvnitř mlátil, občas vyhodil ven nohu, ruku nebo deku. Ruce mimina ze začátku vůbec neovládaj a tak se s nima dost často prásknou třeba do oka a pak maj zase o důvod navíc pořádně ječet. Když jsem to zjistila, chtěla jsem podat návrh, aby se děti raději rodily bez rukou a ty jim dorůstaly později, až budou schopny s nimi manipulovat.
V podstatě jsem nemohla nikam. Z obchodů by mě vykázali, stejně tak z kaváren a restaurací nebo dětského koutku. Takže jsem při procházce jen rychle běžela bez zastavení a strašlivě drncala, abych pláč přehlušila a dítě uhoupala. Občas jsem měla štěstí a malá příšerka uvnitř zavřela na deset minut oči a ztichla, ale pozor! Nezastavovat, nenakupovat a opovaž se vlézt někam poblíž hluku!
Doma jsem nemohla dělat taky nic. Jít na záchod, umýt se. Nic. V osm jsem si pak musela jít lehnout vedle ní a masírovat jí břicho, zahřívat a krmit a krmit, aby co nejdřív usnula. Když jsem se ptala, jak dlouho to bude trvat, dostalo se mi optimistické odpovědi, že už za tři měsíce kolika sama odezní. Když jsem to slyšela a byl den dvě, chtělo se mi skočit z okna. Ale to by asi nepomohlo, není to moc vysoko.
Jediné, po čem jsem toužila, bylo spát a spát a spát a to mi zůstalo. Protože po kolice přišla rýma. Tu dosud považuju u mimin za naprosto nejhorší dětskou nemoc, protože (kdo by si to byl pomyslel) neumějí smrkat. Takže se neustále dusí nudlemi, které je dráždí v krku a tak kašlou, čili vůbec nespí. V noci ani ve dne. Pomoct jim můžete (jak mi doporučila naše paní doktorka) odsáváním nudlí luxem s jakýmsi podivným nástavcem, který se na konec sací trubky namontuje. Nejen, že je to procedura dosti nechutná (tomu, kdo má denně mnohokrát poblitá záda i obě ramena a přebaluje nespočetné množství plen s různým obsahem, to vlastně připadá jako nic), ale dítěti samozřejmě vrcholně nepříjemná. Vypadá to tak, že se s ním za strašlivého ječení umírajícího podsvinčete (sousedi už vytáčejí sociálku) a hukotu luxu perete a snažíte se nacpat mu to do nosu. Přitom doufáte, že se podaří zachovat aspoň přibližný tvar původního obličeje dítěte, pokud možno se dvěma očima a jedním dvoudírkovým nosem. Pokud to musíte provádět před nebo během spánku v noci, což je potřeba, můžete se s dalším spaním na několik dalších hodin rozloučit, protože dítě má sice asi na patnáct minut krásně prázdný nos, ovšem je tím příjemným zážitkem natolik rozrušené, že rozhodně nebude spát. A tak pořád dokola.
Další roztomilé dětské nemoci u nás střídaly jedna druhou, horečky, záhadná vyrážka nebo špatná reakce na očkování, kdy se miminu udělala na rameni obrovská boule a doteď chodíme k doktorce na odsávání té věci jehlou. To je taky moc bezva. Zvláště Anička to vždy ocení.
No a pak jsou tu různá drobná (a doufejme, že jiná nebudou) zranění. Jako třeba to dnešní – prokousnutý ret při pádu ze stoje na dlaždičky. A to jsem si jen odskočila na záchod a svěřila hlídání další osobě. Teď můžu zvedat oči v sloup, že kdybych tam byla... Ale dobře vím, že by se to stalo i tak. Jediné na co jsem v tu chvíli myslela bylo to, že rozbitá pusa rovná se bolest (chudak mimino), rovná se nebude moct cucat dudlík a nebude moct jíst, rovná se ZASE NEBUDEME V NOCI SPÁT. Brrrr.
Prostě málo vydržim. To vím už dávno. Když vidím zasloužilé matky, co vedou jedno dítě za ruku, druhé sedí v kočárku, třetí se jim dme v břiše a ještě vláčejí vodítko vedoucí k obrovskému psovi, připadám si provinile. Anebo rodiče, kteří mají dvojčata. Tedy dvakrát rýma, dvakrát lux a dvakrát kašel atd. A oni jsou taky pořád ještě naživu a dokonce se tváří, že je to snad ještě baví. Ale moc jim nevěřím.
Když se člověk začne trochu víc vyptávat, začnou potichu vyprávět hrozivé historky. Jak jedno dítě tak řvalo a rušilo celou rodinu, že matka byla nucena se obětovat a spát několik měsíců s dítětem zavřená v nejvzdálenější koupelně ve vaně. Jiná zas dítě každou noc chtěla už už už vyhodit z okna. Nakonec však pokaždé rozsvítila lampu, aby se na toho uječence podívala a zjistila, že je opravdu její a jak je vlastně hezký a milý.
Jak by řekla naše doktorka s odzbrojujícím úsměvem: všechno časem přejde a jen je potřeba to vydržet pár let. PÁR LET????!!! Někdy to však vypadá, že už to nepůjde ani den. A to navíc někteří zaječí manželé a partneři utíkají spát v noci do kanceláří nebo domů k mamince, aby je ten uřvanej parchant nerušil a pak to teprve musí být hrůza. Být na to všechno sama. Jiní naopak (a já měla to štěstí) pomáhají co možná nejvíce, (díky Radku!) a pak musí ráno vstát a jakoby nic odejít do práce a celý den se snažit soustředit.
Upřímně řečeno se divím, že se tolik dětí dožije dospělosti a že baby boxy nejsou každé ráno plné, protože někdy je toho opravdu moc. A to je moje holčička obzvlášť šikovná, krásná a roztomilá :) Chihi, samozřejmě... a právě proto není v tom baby boxu.
P.S. Fotku jsem pro vás vyfotila včera v metru a moc mě pobavila. Co Čech to lidový tvořitel :) Takže prosím vás, opravdu, neosírejte dveře, ááááno? A úvodní fotka, je ta slíbená veverka.
P.S.S. Tak kdypak už budu autorka a ne autor????!!!
PSSSSSSSSSSSSSSSSSSSST (dítě spí, zatím...)
