Proč mě tolik chceš?

A bylo černošedé listopadové a k tomu deštivé ráno…

Proč mě tolik chceš?

Zeptal se jí…

Proč nezůstaneš, kde jsi?

Proč ses nezachránila včas, jak jsi řekla?

Proč mi konečně neutečeš?

Neudeříš mě pěstí do často chladné tváře?

Jsem přece jenom záplata, červivá slova

nůžky zabodnuté v tvé ruce

za jedno pohlazení

deset strupů

monstrum se smutnýma očima

Zvedla ruku, pohladila černočerné vlasy,

dotkla se tváře, která hřála, a řekla tiše:

ten můj sval s aortou…

byl dávno před tebou už mrtvý

dal jsi mi naději, uviděl mě znovu, čistou, dobrou

… tam hluboko v jezeře

uplácal jsi mě z hlíny, vlídným slovem a vírou ve mne

Ano, sázíš rány a nevíš často ani proč

jsi moje poškozená labuť se zobákem ostřejším než špička meče

možná moc piješ a nad ránem sám sebou se dusíš

možná jsi jenom bohapustý bez odvahy muž,

který mě kdykoliv hodí ze skály…

když se přestanu hodit, nebo moc křičím

nebo už už chci jít s tebou ven

já nevím…

Jsem tu…

pro jeden pohled dovnitř

pod ostnatou slupku

pro jednu naprosto přesnou sloku

ruku zapletenou v klavíru

pro chvíle, kdy květinou roztavíš ledovou tříšť

Jsem tu…protože…

bez tebe jsem jen opuštěný udržovaný hrob