Tyhle bilanční články, kterými hodnotím uplynulý rok, abych si na něj za pár let vzpomněla, mívám hotové většinou tak den po vánocích. Nápad, věty v hlavě, klávesnice, ruce se samy rozběhnou po písmenech. Tentokrát to nějak nešlo...
Hlavně proto, že naděje, se kterou se chci každý rok dívat do dalšího roku, kalí pár vzpomínek na rok 2014 plus velmi aktuální události a odporné útoky radikálních islamistů ve Francii a v Německu…
V roce 2014 jsem si zažila svých pár bezcenných vteřin pomíjivé internetové slávy :-) s jejími bonusy (krásné podpůrné reakce a vlna solidarity) i nevýhodami (kyberšikana, pronásledování, výhrůžky) a to dokonce hned dvakrát.
Poprvé, když jsem před rokem napsala tvrdou osobní kritiku českých lyžařských středisek, zvláště jednoho konkrétního…. Text, ač psán jako osobní výpověď - stylem určeným pro blogové publikum - překročil brány iDNESu a převzala jej jako téma nebo rovnou přetiskla i některá další média. Dle ohlasu a reakcí bylo jasné, že jde o problém, který lyžaře velmi trápí a nechtějí si nechat všechno líbit. Díky i za reakce hoteliérů a provozovatelů vleků, kteří to dělají jinak a lépe. Potěšující zpráva!
V září 2014 jsem pak napsala text o rasismu a antisemitismu. Blog vyvolal bouři, doprovázenou řadou kladných i negativních reakcí a děkuji za tu obrovskou pozitivní vlnu od některých lidí, děkuji za každý podpůrný e-mail, opravdu mi udělal radost a pomohl mi věřit, že na tom nejsme ještě úplně tak špatně…
Kyberšikanu jsem už znala z blogu a přátelé novináři mi radili, jak se s tím vyrovnat a sdělovali podobné zkušenosti s výhrůžkami a obtěžováním. Je to do jisté míry smutné... Možná proto se některým kolegům do podobných témat již příliš nechce…
Potrefené husy kejhaly a zahájily nenávistnou kampaň, která dokonce došla až tak daleko, že mě jakýsi pomatený příznivec oné - dnes již zaniklé stránky (jistě vznikne deset dalších, s tím je třeba počítat) - pronásledoval na půdu University Karlovy a nahrával mě při přednášce o blogosféře. Celkem mě to pobavilo… Až taková hvězda, která by si zasloužila tolik pozornosti, určitě zase nejsem, ale díky za promo :-)
Popírači holocaustu
Co mě trochu zaskočilo, byla míra hnusu, kterého jsou internetoví šílenci kolem nás už schopni, jaké všechny zábrany už ztratili, jak jsou skutečně ochotni popírat i zlehčovat hrůzy holocaustu. Jak radikální a antisemitští mohou být ve veřejných, ale i soukromých zprávách a mailech. A jak daleko v toleranci tohoto zla už jsme... Z toho mi běhá mráz po zádech.
Jeden příklad za všechny – velmi arogantním způsobem mě pod svým pravým jménem a profilem kontaktovala i jakási nezletilá studentka ostravského gymnázia, která se mi chystala vysvětlit, jak to s tím holocaustem a Židy vlastně bylo… Musím říct, že ačkoliv si myslím, že jsem tolerantní, popírače holocaustu opravdu nesnesu… A je opravdu strašné, že 70 let po válce je někdo (a jistě to bohužel nebude jen tato naivní slečna) schopen fanaticky obdivovat nacisty, popírat dějiny a zpochybňovat hrůzy 2. světové války a milióny mrtvých v důsledku genocidy.
Prosím, nedovolme nikdy zapomenout a nenechme pomatence tuto strašnou část lidské historie zpochybňovat!
Oba mé výraznější loňské blogy syrově odkopaly to nejhorší, co v některých našich spoluobčanech dřímá. Anonymitou posílená nenávist, internetová ztráta zábran, zloba, žlučovitost, šikana, výhrůžky, snaha o manipulaci s tvrzeními a diskuse s něčím, co v textech ani není…
Pravdoláskař versus žlučař?
Smutné jsou také ty primitivní soudy o tom, kdo je jakýsi „pravdoláskař“ nebo „sluníčkář“… A čím déle o tom přemýšlím…
Co je vlastně sakra v nepořádku se slovy „pravda“ „láska“ a případně, kdo nemá rád, když svítí slunce? Jistě se takoví najdou… Nemusíme být všichni rození optimisté.
Ale zbavme se raději toho škatulkování… Opakem pravdoláskových škatulek, je totiž přece jen další krabička – obsahující slova jako nenávist, kyselost, šedivo, tma, lež a místo krve proudící žluč… Když ve vašem vidění světa nejste „pravdoláskaři“ a chcete škatulkovat, jste tedy dobrovolně „žlučaři“ ? Asi ne...
Co nám všem dělá radost?
Abych své příznivce i odpůrce nezklamala, skončím pozitivně. Mám moc ráda film „Love Actually“ (Láska nebeská) – obzvlášť ten závěrečný moment, kdy kamera zabírá lidi, jak se potkávají a vítají na letištích. V jejich objetích, pozdravech a těšeních se na sebe, je určitá dobrá lidská energie a alespoň na chvíli nám dává zapomenout na všechny spory a hnusy okolního světa.
Ne, že bychom zlo měli ignorovat a ne, že bychom se v případě nutnosti neměli bránit, ale občas je dobré vzpomenout si, že, ať jsme, kdo jsme, jsou věci, které nám všem umějí udělat radost.
Stejnou energii jsem pocítila před pár dny v porodnici, když jsem chovala vytouženou a čerstvě narozenou dceru svojí dobré kamarádky. Vítání, zvláštní chvíle a oslavy – třeba oslava nového života – jsou okamžiky, kdy snad i v tom největším „žlučákovi“ zvítězí na chvíli naděje, radost , láska a nejhezčí lidské vlastnosti.
Tak ať je těch hezkých chvil v tomhle roce, co nejvíc…
P.S. moc díky za to tričko :-)....
