Seděly při svíčkách. U stolu, naproti sobě, jak měly ve zvyku, když svolaly tajné sesterstvo. Irena a Simona. Kamarádky spřízněné společnou kletbou.
I: „Ty myslíš… ty snad myslíš… že by to mohl být on?“ Irena se naklonila k Simoně a otevřela do široka oči.
I: „Chci slyšet každé slovo, jak to proběhlo?! Nesmíš nic vynechat. Tohle by mohl být přelom.“
S: „Každopádně mě překvapil. Nechoval se dle zavedeného vzorce. Ale bojím se doufat, protože ten před ním byl taky docela nadějnej, ale pak jsme přece zjistily, že byl nadějnej jenom proto, že málo mluvil. Když pak mluvit začal.... ááá to byla hrůza.“
I: „Ty mě napínáš!“
S: „Myslela jsem na to, jak mi vždycky říkáš tu větu…“
I: „Myslíš tu: my jsme dobré čarodějnice –„
S: „Ano, tu… Nech mě to dokončit… My jsme dobré čarodějnice, ale i ty mají své dny...“
I: „Jasně, chápu… A cos mu teda řekla?“
S: „No, jako vždycky, použila jsem pravdu, tu nejčistší nejkrutější pravdu. Tedy její část. Celou by neunesl. Ještě ne. Byla ošklivě křišťálová, ale už moc hustě tekla v mojí krvi. Musela jsem to naředit a odpustit tlak v žilách. Miluju ho, copak ho můžu nechat unudit se k smrti?“
I: „Ale Simono, proč tohle děláš? Vždyť jsme se o tom bavily tolikrát. Pravdou to nikdy nevyhraješ. Tedy doteď nikdy. Oni nevědí, kdo jsi. Nevědí nic o našem daru a průhledu.“
S: „ A to je právě ono. Jednou ho najdu, víš. Toho, komu to budu smět prozradit. Kdo proleze všechny moje zkoušky. Kdo uvidí za slova. Kdo uvidí do mě a pochopí, že je to vlastně ten nejcennější návod. Kdo bude vědět, že když řeknu – teď se dej doprava, tak, že to neříkám z rozmazlenosti a touhy něco ovládat nebo kontrolovat. Že je to pomoc, při které riskuju vlastní krk a to hned dvakrát. Protože, jak dobře víš, máme zákaz naše schopnosti využívat, kromě odůvodněných případů.“
I: „Přemýšlela jsem o tom taky, že se jim jednou ukážu a prozradím hned. Ale nefunguje to.“
S: “Nefunguje, protože když jim to na začátku říkáš, necháváš jím jasné indicie, myslí si, že vtipkuješ nebo flirtuješ. Pak když se to děje, tak tě začnou nenávidět a bát se tě. Přijdeš jim neskutečně divná a působíš paradoxně jako ztělesněné zlo. Protože pravda strašně pálí, když je horká, nová a vyklube se na světlo.“
I: “A co tedy řekl? Křičel, mlátil pěstmi, vyhodil tě z bytu, vymazal si tvůj telefon?“
S: „Ne, ale myslím, že mě v první chvíli chtěl praštit. Možná mnou v tu chvíli pohrdal. Ale pak se udržel. Myslím, že měl chuť pustit na mě proud nadávek. Vlastně i začal křičet, ale bez hlasitých slov. Ale pochopila jsem, že chtěl říct, že ho moje kecy nezajímají, že jsem laciná zlá zákeřná coura. Takovou si on nemůže dovolit. Má přece úroveň, plány, vytyčenou čistou cestu. A co si to dovoluju, hodnotit jeho život. Jeho překrásný život. Ale pak… Ukázala jsem mu malé kouzlo. Úplně malé, nepatrné.“
I: „Myslíš to, kdy jim vlezeš do hlavy a ukradneš příští myšlenku, která je zrovna chce napadnout, a předestřeš jim to v ten samý okamžik, co to mají v puse?“
S: “Přesně to…“
I:“Jsi prohnaná, ale víš, že to smíme použít jen jednou za život...“
S: „Vím... ale vždyť víš, že tohle bylo z lásky. Musela jsem zkusit zmáčknout poslední nejzakázanější tlačítko. Prostě musela.“
I: „A?“
S: “No právě a pak se to stalo. Místo, aby se mnou vyrazil dveře – jako to udělali všichni před ním. Tak jsem měla pocit, že věděl, co chci, aby se stalo. A nehrál podle mých pravidel. Ovládl se. Nenechal se dotlačit k tomu, co jsem chtěla, a nabídla mu k tomu snadnou cestu. To mě šokovalo.“
I: „Umřu zvědavostí! Co řekl?“
S: “Řekl něco nádherného… Sedl si ke mně na zem, objal mě a slyšela jsem, jak šeptá: Dneska, když jsem šel za tebou, tušil jsem, že půjdeme úplně na dřeň. Že je zle. A řekl jsem si, sakra, tohle by mohlo být fakt krutý, ošklivý a drsný. Ale pak jsi udělala to gesto a mně to došlo. Řekla jsi: Už dost! A já najednou věděl, že tahle láska je a bude děsná bolest, ale nemůžeme jí nijak vyříznout z našich žil. Je v nás. Neodejde. Takže, než začneš zase obracet oči v sloup a snažit se mě zákeřně vyhodit ze dveří, ale tak, abych vlastně odešel já a tys měla klid - a mohla to na někoho svést - tak já teď ty dveře naopak pevně zavřu, rozsvítím světla a budeme tu spolu sedět v té bolesti, dokud jí nenaplníme celý pokoj.“
I: „Chce se mi brečet, vážně?“
S:“To není všechno. Řekl ještě: Vím, že jsi z nás na pokraji šílenství. Prožívám to stejně. Budeme tu sedět a produkovat tu bolest moc moc dlouho. A tenhle pokoj opustíme jedině spolu. Ty a já.“
I: „No a co bylo dál?“
S: „No, pak jsem ho praštila do hlavy, jen tak něžně - prostě jsem ho uspala, jako to dělám vždycky, když si nevím rady a zavolala ti. Leží vedle na pohovce. Za chvíli přijde k sobě. Mám hroznej stach! Ještě nikdo do mě nikdy takhle neviděl! Už chápu, proč je to tak děsí, když to dělám já.“
I: „Simono!!! Ty neuvěřitelná huso! Seber se a jdi okamžitě k němu. Tobě přeskočilo! Potkáš toho pravýho a skoro si ho zabiješ. Hele, já padám… tady jsem navíc. A už žádný kraviny!“
S :"Ale vždyť sám říkal, že chce pokoj plný bolesti... No ne? No jo, tak dobře...Jdu tam. Díky a zatím ahoj. Ozvu se..."
