Někdy stojíte na rozcestí, s lístkem v ruce a i když jste se pevně rozhodli, co teď uděláte, všechno kolem vám hází klacky pod nohy tak silně, že se zastavíte a přemýšlíte, jestli je dneska ten pravý den, jestli ten den kdy přijde a proč se to děje a kdo vás před čím chrání…
Nikdy neviděla tolik zapeklitých překážek
rostly přímo před očima
pokaždé, když se pevně rozhodla,
když chtěla jít dál
další kus dřeva se vymrštil a praštil ji do čela
klik na novou verzi a skoro všechno bylo pryč...
ten krásný nový milovaný most přes řeku se náhle rozpadal
A ona už ho jen viděla v dálce, ale nemohla po něm jít
neslyšela ten hlas jako včera, jen slabě, nejasně
snad rozbili trubku i housle
Proč?
Proč měla pořád trčet a schnout v bezpečí?
Když na druhé straně byl život – ten jejich
Desaterá ochrana proklatých ctností
Proč bylo vždycky všechno tak složité?
A každá změna k horšímu
Tam na druhé straně… za zrcadlem…je opravdu tak špatně?
Nevěřím… Chci tam, na chvíli, na jediný den
Je to tak přece ve scénáři!
Jinak je ten příběh totální blábol
To ráno držela v ruce lístek na jeden vlak,
co odjet měl až za čas
chtěla ho doručit už dneska, žádný jiný den
rozhodla se poslat ho po vodě
ale chtěla jen jedno poslední ujištění
z nebes, pekla, odkudkoliv
každý jiný den jich přichází desítky
Ale ten den bylo ticho…
tak tam stála s lístečkem v ruce
a brečela z očí, co už pláče ani nebyly schopny
copak se můžeme tomu všemu pořád stavět každý sám
nějak si pomoct?
Tak poslat nebo zmačkat?
poslat nebo zmačkat....
poslat jiný den?
neposlat vůbec?
poslat hned teď?
