Pokaždý, když odcházím…

pár snad poetických vět o tom, jak je pro některé lidi těžké se k sobě skutečně přiblížit

chtěla bych jít tím směrem,

chci to víc, než si dokážeš představit

přesto…

nějak moc přemýšlíme

málo ten příběh žijeme

každej muj pitomej zbabělej odchod...

je moje osobní prohra

každej muj přesun do druhý části krabice

mě bolí za nás oba

každá moje neschopnost promluvit

nás rozkývá a odrazí od jádra zase o kousek dál

musíme se škrábat k sobě zpátky

v tom jsme snad už profesionální horolezci

každej den, kdy jen vyplňuju místnost

a zírám do země

doufám, že mi ještě trochu pomůžeš

zatřeseš mym vylhanym světem

víra ve slast, bouři i věčnou marnost

a pak jenom míjím svý milovaný dveře

do tvýho světa

kam asi takhle - bez odvahy - nikdy patřit nebudu

a jestli to máš taky tak,

když jsi vlastně mnou

tak to tu budem ještě hodně dlouho tancovat

ve smutných kruzích,

jak dvě planety

co se navzájem vidí, potřebují se, volají na sebe

ale strach působí trvale proti nim

A co když chvíli nebudeš mnou?

co když budeš ta lepší, statečnější půlka z nás?

jako už pár dní trochu jsi…

a já za to "jentyvíšjakmoc" děkuji

ale nezasloužím si přece jen ještě trošku víc jistoty?

Ty tu svojí přece ode mě už dávno máš...