O velice soukromých zázracích, aneb jak jsme (ne)měli Emmu

Taky se někdy ptáte, proč si některý věci musíte prožít? Proč vás osud zkouší… Jako byste byli v proutěnym koši, který se pozvolna potápí pod hladinu a už už to vypadá beznadějně a pak vás – jen a jen právě vás - náhle vytáhnou nahoru... A vy nevíte úplně proč, ale jste rádi, že to tak je…

Dceru Aničku jsme si upletli snadno, hned, a tak trochu „zadarmo“. Proto nás trochu překvapilo, když si Emma sakramentsky dávala na čas. Ignorovala všechny zaručené rady, postupy, dokonce i hormonální stimulaci, po které jsem otekla jako čerstvě napumpovaná vzducholoď... Když jsme pak cca rok svými nákupy sponzorovali všechny možné výrobce těhotenských testů a jiných povedených tyčinek… vymyslela konečně moje doktorka-kouzelnice kombinaci zázračných lektvarů, po nichž se na prokleté tyčince slavnostně objevily čáry dvě. Nadšená touto zprávou a vyzbrojená velkým pugétem jsem se s obrovským úsměvem vydala lékařku navštívit a nebýt suspektně těhotná, dovalila bych určitě i šampus vyhlášené značky…

Lékařka - osoba jinak zcela mírná a zapálená pro náš společný cíl, však při prohlídce vyřkla ostře pouze jediné sousloví: „DO…PRDELE“… Což nebylo zrovna to, co bych v dané situaci očekávala.

Problém byl v tom, že sice počet čar na testu byl správný, ovšem počet miminek, tam, kde by se měly nacházet, byl NULA. Což znamenalo, že se nejspíš jedná o mimoděložní těhotenství a že musím - namísto pompézní oslavy, sbalit urychleně kufr a vyrazit do nemocnice, kde mi při operaci odeberou vaječník. Jediné trochu divné bylo, že jsem se pořád cítila docela těhotně a navíc hladina těhotenského hormonu HCG dle krevního testu stále mírně stoupala, což u mimoděložních nebývá tak časté. Ale lékař je lékař a hrozilo prasknutí vaječníků nebo vejcovodu a krvácení do dutiny břišní…

Z nebeských výšin prásk rovnou do sklepa s uhlím… Ani jsem neměla sílu brečet, všechny úkony jsem prováděla jako robot bez schopnosti vnímat pocity. Klasická psychická obrana organismu před kolapsem…

A tak náhle ležím na pokoji s několika stejně nebo hůře postiženými dámami-hrdinkami… a poslouchám jejich smutné příběhy. Čekáme na to samé… Některé už podruhé a po zákroku děti mít nikdy nebudou… Některé možná ano. Jsou to příběhy o velké touze, o snaze, beznaději, bolesti, smutku…

Absolvuji opakovaně ultrazvuky (raději je provádí více lékařů, aby mohli nález konzultovat) a krevní testy… I když HCG pořád mírně stoupá… Emma prostě vidět není… Všichni se shodnou na tom, že už nejde čekat, nebezpečí je moc velké, je potřeba se podívat laparoskopicky dovnitř… Oblékám stahovací punčochy, v ruce nenáviděná kanyla… a loučím se s majitelkami smutných příběhů… Chystám se k nim přidat.

A pak se probouzím na JIP a zírám na svého oblíbeného doktora, který před časem přivítal na svět mojí první dceru Aničku… Usmívá se a řekne větu, kterou nikdy nezapomenu: „Tak extrovka to nebyla…“ Čímž se rozumí, že mám stále oba vaječníky a jsou dvě možnosti, buď se plod usídlil někde úplně mimo v dutině břišní a bude potřeba velká operace břicha a hledání … A nebo… nebo… moje tělo funguje úplně divně a jsem normálně těhotná, jen Emma roste navzdory výsledkům testů a všem ukazatelům tak pomalu a mimo plán i výpočty, že ještě jednoduše nebyla vidět…

Na rozhodující ultrazvuk musím čekat celou noc, než ho budu po operaci schopná. A v hlavě se mi honí tisíc scénářů. Vedle v pokoji někdo tiše pláče… Je mi úzko a chytám se té naděje, jako už tolikrát předtím, když dostávám lekci, ale nakonec…

A pak zírám na monitor, vlastně já i doktor zíráme, smějeme se, objímáme, jako bychom to dítě skoro měli spolu… Brečím štěstím, i když vím, že mě čeká ještě dlouhá cesta a je klidně možné, že o „to“ přijdu…

Vím, že jsem jedna z tisíce… a že takový šťastný konec je tady na oddělení nezvyklý… Tady jsou do stěn zakopány slzy… Jsem strašně vděčná a cítím respekt a vlastně i zvláštní smutek... Kéž by tohle nikdo nemusel prožívat… Proto ještě v ordinaci tlumím radost a ztichnu…. Zamykám si ji uvnitř na později a rychle balím a mizím…

Emma… Emma bojovnice. Jsou jí tři a půl… Má nádherné modré oči a nemůžu se na ni nikdy dost vynadívat. V noci do ní šťouchám, aby se otočila obličejem ke mně a mohla jsem ji pozorovat. Je narozená ve znamení lva a každému to hrdě hlásí. „Jsem lev! A všechno překonám!“ A má pravdu. Vybojovala si život… Jsem za ni vděčná, každý den.