S Ditou Horochovskou se znám už dlouho. Je jí devatenáct let, studuje
na gymnáziu a chystá se na vysokou školu. Zdánlivě obyčejný příběh.
Kdyby ovšem Dita neměla v těle nádor, který jí tlačí na míchu. Už jako
6 měsíční dítě začala mít zdravotní komplikace, se kterými si lékaři s
tehdejší úrovní medicíny nevěděli rady, a až o dost později našli
příčinu jejích obtíží. Na celkové uzdravení už ale bylo pozdě, protože
nádor v krční páteři se zvětšil a při první operaci, kterou jí
provedli, když jí byl rok, zjistili, že jej nelze zcela vyjmout. Od té
doby se její stav i přes další zákroky a dlouhodobou léčbu postupně
zhoršoval a nyní slabě hýbe jen prsty na jedné ruce. Ale naštěstí může
mluvit a díky tomu i ovládat počítač.
S Ditou jsme nakupovaly v ramci akce Dny s Marianne v roce 2005Tereza Boehmova
Poznala jsem jí náhodou. Díky razítkářské firmě mého otce. Vedle podnikání se totiž (jako již dnes hodně větších slušných firem) už velmi dlouho věnuje charitě. Zajímá se o konkrétní lidi i projekty a z mnoha dopisů, které mu každý rok přijdou od organizací a lidí, kteří žádají o peníze, vybírá (a není to příjemný a lehký úkol) několik, kterým může opravdu pomoci. Co dopis, to příběh...
Dopis, který napsala Dity maminka a prosila o peníze na nový počítač, aby Ditě usnadnil studium, ho před více než šesti lety zaujal a oslovil. Počítač dostala. Tehdy na něm ještě mohla sama psát. Pak Dita potřebovala nový vozík. Táta uspořádal společně se zákazníky své firmy sbírku a Ditě vozík koupili. Díky další sbírce se pak Dita podívala do Egypta na pyramidy a k moři. Později se Dity stav opět trochu zhoršil a nemohla sama psát na počítači. Tak můj otec pátral po tom, jak umožnit Ditě, aby mohla sama komunikovat se světem. Hledal lidi, kteří by se zabývali vývojem programu, jenž umožní ovládat počítač hlasem.
Po několika neúspěšných pokusech narazil na český program vyvinutý středoškolským studentem, který byl původně určen pro ovládání domácností budoucnosti. Ten však dovoloval jen pár základních funkcí a brzy to nestačilo. Táta měl štěstí a poznal výjimečného člověka - profesora Jana Nouzu, kterého projekt zaujal. Se svým týmem z liberecké Technické univerzity profesor Nouza vyvinul úžasný profi program s názvem MyVoice, který rozeznává mluvenou řeč. Ten si dnes už mohou lidé podobně postižení jako Dita pořídit. (- více zde)
Díky tomuto vynálezu získala Dita poprvé v životě nezávislost a také soukromí. Do té doby ke všemu potřebovala pomoc dalšího člověka – bratra, otce, maminky nebo kamaráda. Teď už sama může psát úkoly, vyhledávat podklady pro seminární práce, psát e-maily, surfovat po internetu a nyní dokonce psát i blog pro idnes! Její blogy najdete na adrese horochovska.blog.idnes.cz
Dita patří spolu se svou rodinou mezi naše přátele a jsem moc ráda, že jsem měla šanci se s ní seznámit. Je totiž skvělá. Navzdory svému zdravotnímu stavu, bere život s nadhledem a optimismem. Vždy, když jí vidím, tak má dobrou náladu, vtipkuje. Aktivně se zajímá o život kolem sebe, také o módu a chce vypadat dobře. Čeho si na ní ale vážím nejvíce, je cílevědomost a odhodlání. Má dobře rozmyšleno, co by chtěla, a nechce dělat kompromisy. Když se například rozhodne, že chce jet na závody Formule 1, kterou miluje, přemluví bratra Tomáše. Ten ji naloží do auta a jedou. Protože mají omezený rozpočet, spí pak klidně několik dní v autě. Zážitky má více než zajímavé, což si doufám přečtete...
Hodně štěstí mezi bloggery idnesu, Dito!
