O blogu a blogyni

Tak už se mi to stalo taky. Mám svůj blog. Je to jako nějaká nakažlivá nemoc. Ohromně módní, skoro jako zarděnky. Je mi ze sebe trochu špatně a myslím na vždy bezmilostně upřímného kolegu Josefa Chuchmu, který před časem napsal v recenzi knížky Natálie Kocábové: „Pisatelka zjistila, že když v sobě otevře stavidlo psaní, že písmenka se z ní nezadržitelně sypou. Vyblinkává ze sebe „šokující“ scény a nestrávené, nezažité vzdělání.“ Přesné a ostré, jako nabroušená pila. Tak, jak to Josef umí.

Tak i já si tady obracím žaludek naruby. Mám pro to spoustu předpokladů. Jsem do sebe zahleděná a přehnaně sebevědomá osoba, co studovala žurnalistiku a masovou komunikaci (vědu, kterou mnozí považují za nauku o hovězím, zadním vepřovém a žabích stehýnkách). No a navíc chvíli i žila v USA (Proboha, kdo jiný by měl mít svůj blog!)

Blog, blog, blog. Evokuje to ve mě slova jako mlok, glo, glo, glo a něco lepkavého – jistě - kusy polostráveného jídla pleskají o chodník. Navíc blog je rodu mužského, což je škoda. Jako pečovatelka o genderovou vyváženost jazyka budu mít blogyni. Třeba aspoň v tom budu originální.

Protože, co převratného tak asi můžu světu sdělit? Jak nedávno řekla jedna naše rodinná přítelkyně a editorka mnoha známých českých knih: Kde je dnes nějaké utrpení? Dneska píší i lidé, kterým naprosto nic nechybí, nejsou ničím výjimeční a stejně mají pocit, že někoho zajímá, jak zrovna oni jdou na nákup.

Je to pravda, nebojovala jsem v žádné válce, neprožila hladomor, zakázanou tragickou lásku, vážnou nemoc nebo vězení, což bývaly dřív - samozřejmě kromě talentu - nutné předpoklady pro dobré psaní. Dnes si blog může psát každý a každý druhý má pocit, že je natolik talentovaný, že prostě musí nějak zanechávat písemnou stopu. Krásná to svoboda, ale giganticky nadbytečné plození slov vyhozených do kyberprostoru. Jestli bude časem psát více a více lidí, tak na čtení už nikdo nezbude. Všichni budou jen psát a psát, až se z toho stane jednosměrný proud mířící kamsi. Ostrovy samoty, kde každý bude zaměstnán jen sám sebou.

Když jsem si to tak pěkně zostra shrnula, nabízí se tedy otázka, proč jsem se nakonec rozhodla takovou blogyni mít. Důvodů je víc. Zaprvé mi samozřejmě lichotí, že jsem o to byla požádána a jelikož zrovna trůním s dítětem doma, trocha rozptýlení se snad bude hodit. Zadruhé se znám a co se týče odhadů toho, jak je co perspektivní, bývám většinou úplně mimo. Jsem totiž v podstatě konzervativní a ke změnám myšlení musím být dokopána. A pak je tu samozřejmě ten samožerský pocit, že to možná někdo bude číst a někoho to zaujme.

Těším se na reakce potenciálních čtenářů. A díky za ně, dokud ještě jsou, protože je to ohrožený druh. A i když jsou různí, tak každý se počítá, i úchyl je čtenář, jelikož počet kliknutí na váš text je u blogu to nejdůležitější. Jsem zvědavá, zda mi přijde lepší ohlas než mojí kolegyni z redakce, kde jí pod článek na IDNESu jeden citlivý poeta napsal přesně: „Ty kudo, jedna tlustá, zrzavá, fašistická.“ Podotýkám, že kolegyně je blond a je velmi, velmi štíhlá. Slovo kuda jsme si však oblíbili a od té doby dámskému přirození neřekneme jinak. Díky za to.

Tímto prvním příspěvkem budiž moje blogyně oficiálně obřezána (je to totiž nábožensky vlažná židovka a křtít se nenechá).

P.S. Moje první otázka pro diskusi zní: Proč máte vy (pokud máte) váš blog a myslíte si, že blogy mají budoucnost? Nebo je to jen plácání samolibých individuí a zamořování veřejného prostoru?