Tak je to opravdu tak. Ačkoliv si vždycky celá zelená strachy a šťastná, že je to za mnou, přísahám, že už do té potenciální letící rakve nenastoupím a s každým městem za oceánem se vždy loučím tak, jakoby to bylo naposled, o pár měsíců později mě začnou svědit paty a najednou zase usilovně žvýkám žvýkačku, která dávno ztratila chuť, a ten kolos plný lidí, kteří se tváří, že lítání je zcela normální a že se za 2 minuty nezřítíme a nezabijeme, se odlepuje od země a já s ním.
Po deseti letech snad znovu uvidím New York. Město, které miluju, ale mám z něj respekt. Vracím se sem, ale ráda odtud zase utíkám do relativního „klidu“ maloměsta jménem Praha. New York a Manhattan zvlášť, umí nabíjet energií i úplně vysát, unavit a zničit nekonečným chozením v hluku, troubení žlutých taxíků a lepivém horkém prachu. Město, kde se od jara pečete na krutém slunci, jako vejce na rozpálené plechové střeše, a to i v útrobách dusivě přehledně-nepřehledného bludiště spletitých stanic místního metra. Byla jsem tu na jaře, několikrát v létě a prožila tu i jeden opravdu nádherný romantický Silvestr ve sněhu, s bruslením v Central Parku a šampaňským v papírovém pytlíku během půlnoční padající koule na Time Square.
Naposled jsem v Americe byla na jaře roku 2004 s celou rodinou na sestřině promoci, ještě bezdětná… Teď vedle mě sedí, kromě mého táty, taky - nevím, jak se to sakra stalo – úplně vlastní skoro osmiletá dcera Anna. Je to její první výlet za oceán, chce sedět sama stranou od nás, v uších sluchátka s hudbou a touží být velká a nezávislá. Začínám být otravnou přítěží, zatím ještě ale nepostradatelnou příruční peněženkou a nosičkou přebytečných věcí.
Ředitel fronty
A pak už vylézáme na JFK, procházíme přísnou imigrační kontrolou, otisky a snímky rohovky a po všech frontách si znovu stoupáme do další pro mě zcela nepochopitelné jediné unifikované monopolní dlouhé fronty na taxíky. To tu tedy před deseti lety nebylo…
Evropan ve mně - zvyklý čekání nenávidět - je již značně popuzen. Místním to vůbec nepřijde, jakoby ty fronty milovali a byly součástí jejich kultury – té newyorské obzvlášť. Chcete-li si New York užít a nebýt otráveni, musíte čekání tak nějak obejmout a přijmout za vlastní. Fronty jsou tu populární a ještě populárnější jsou jejich ředitelé. Funkci ředitel fronty jsem obdivovala už když jsem v Americe studovala. Je to národní specifikum. Každá fronta má nejméně dva a jejich funkce je nesmírně důležitá – aspoň jim samotným se podařilo sebe sama o tom přesvědčit. V Česku bychom tomu škodolibě řekli: Dej blbovi funkci…
Ředitel fronty má vážný nekompromisní výraz a mnoho důležitých úkolů, které plní se smrtelným nasazením. Musí frontu pečlivě stáčet, moderovat, přetínat, otevírat provazy vytvořené bludištní cesty, zavírat je, přesouvat vchody, zákruty a východy a k tomu nahlas opakovat naučenou přednášku… "Dámy a pánové, nacházíte se na letišti JFK, ve frontě na taxi (kdo by to byl řekl) a vyčkejte prosím, až na vás přijde řada, budete vyzváni, abyste mohli přistoupit k vozu…"
Když ta slavnostní chvíle nastane, stejně vylezete ven ze "dveří" fronty a tam je zmatek a lidi se cpou do přistavených vozů jeden přes druhého, jakoby ředitel před chvílí ani neexistoval. Prostě Amerika! Vítejte…
Z fronty na taxík se pak (již ve voze) zařadíte do jiné fronty, fronty aut, které se říká newyorská doprava – tedy vlastně fronta na město… často trvající několik hodin, pokud se chcete zácpou procpat až na takzvané Velké Jablko (Big Apple) neboli Manhattan a musíte použít některý z beznadějně ucpaných tunelů.
Ředitelem fronty se stává na chvíli řidič taxíku, který vám – ať chcete nebo ne – během dlouhých nekonečných chvil, co spolu strávíte, vypoví různými světovými jazyky, kterým ani nemusíte rozumět, svůj životní příběh. Je jedno, že to nechcete, je jedno, co si o tom myslíte, prostě tak to bude a je lepší si to zamilovat.
Pak už se jen s kufrem dobelháte točitým schodištěm do nějakého newyorského bytu nebo hotelu a jste celí rádi, že jste tady, ovšem uvaření, zpocení a nejspíš neschopni pohybu…
Jen pár bloků
Je jedno, co se pak odehraje v New Yorku, zda budete nakupovat jako šílení, bloudit ulicemi, hledat stanice metra, snažit se dojet, co nejblíže zajímavostem, které chcete vidět, a stejně budete „jen pár bloků“ (rozuměj přibližně 2 míle) od toho, kam jste se vydali… Budete si užívat malebné kavárny a restaurace, válet se v Central Parku, probíhat muzea a galerie, lézt do hlavy Sochy Svobody, zírat na vše z Empire State Building… nakonec budete nejspíš celí sežvýkaní a neskutečně vyčerpaní zase sedět ve frontě v taxíku zpět na letiště a možná si přát, aby ten řidič už sklapl a vy jste mohli usilovně přemýšlet, co se vám to právě přihodilo a jestli to vlastně chcete ještě někdy opakovat…
Čím jsem starší, tím víc bohužel chápu, že tohle město už mi – zvlášť mám-li s sebou dítě s malýma rychle unavenýma nožičkama - nepatří tolik, jako když jsem před 15ti lety vydržela celý den chodit sem a tam a večer měla náladu na „pařbu“ v East Village, z níž mi nevadilo se ve tři ráno odebrat do opravdu dalekého kamarádky bytu v Queensu. Tohle město asi není pro "starý"… Přesto ho mám ráda a snad se sem zase vrátím, až naberu energii…
Bydlet bych tu nemohla, ten vlak už mi ujel, ale je spousta lidí – včetně mojí sestry, která si New York zamilovala a přežívá zde naprosto bravurně – kteří to dokážou a je to pro ně ráj. Jak říká často citovaný klasik, spisovatel John Updike, “The true New Yorker secretly believes that people living anywhere else have to be, in some sense, kidding.” Volně česky přeloženo: Opravdový New Yorčan tajně věří, že lidé, kteří žijí kdekoliv jinde na světě, to v určitém smyslu nemůžou přece myslet vážně…
------------------------------------------------------------------------------------------------------
Dnes (4.6), přesně před 30 lety spatřila světlo světa jedna úžasná píseň, na které – si troufnu říct – stojí celá Amerika posledních desetiletí – a já jí mám moc ráda a k New Yorku nějak patří. Pokaždé, když mě vyplivne letadlo, začnu si ji podvědomě zpívat a to i když jsem se tu nenarodila….
