Nechte mě spát nebo přijde komorník...

Patřím mezi chronické nespavce, které všechno vzbudí a k dobrému spánku potřebuji specifické podmínky: tmu, příjemný polštářek, peřinu a TICHO! Nechci brát žádné prášky na spaní a tak světe, měl by ses přizpůsobit! Už je sakra na čase. Nespavci jsou početná skupina obyvatel. Myslím, že právo na ticho by mělo být zařazeno mezi nejzákladnější lidské svobody (hned vedle práva na spánek, práva na vzduch bez nikotinu, práva na čistý záchod a práva na okamžité zastřelení osoby, která jede MHD - nepoužívá deodorant a nosí stejné tričko dva dny a déle). Ale o smradu až jindy.

spat, spat, v tichu si spatsleeping venus

Jsem zkrátka extrémní nepřítelkyně hluku - v noci i ve dne – to se o mně ví. Jsem ta, co na mejdanech stahuje rádio. Volá policii na rušiče nočního klidu a polévá ožralé řvouny a řvounky z okna studenou vodou.

Od doby, co mám dítě, moje nepřátelství přerostlo v otevřenou nenávist. K velmi brutálnímu trestnému činu už mi chybí jen krůček. Myslím, že mě jednou zavřou zato, až vytáhnu z auta řidičku firmy Family Frost, která brázdí okolní ulice, a umlátím ji dlažební kostkou a nebo jí alespoň z auta vyrvu tu zpropadenou hrací skříňku, která vydává roztomile zpěvavý zvuk: tý dý dá dý týdý dý. O sirénách už byla řeč, stejně tak o lidech, co řvou do mobilů, aniž by se rozhlédli, jestli někoho neruší nebo jestli někoho zajímá, že včera přefikli v baru fakt super roštěnku a jestli nosí tangáče nebo babiččiny spoďáry.

Dělník - idiot, co si vedle v právě rekonstruovaném domě pouští večer příšerně nahlas rádio, už také dostal lekci, když jsem na celou městskou část Praha 10 zahřímala z okna: “Stáhni to rádio, ty hovado.” Bylo to tak hlasité a důrazné varování, že se domu mírně sesula střecha, ale kupodivu, hluk ustal. Možná dělník – idiot zůstal zavalen. Žádná škoda. Nemám slitování s nikým, kdo pravidelně obtěžuje sousedy hlasitou hudbou (znáte ty dunivé zvuky, které jsou slyšet přes všechny stěny a nedovolí vám zavřít oči), táhlými mejdany, večerním řezáním cirkulárkou či něčím podobně skvělým.

Tenhle víkend jsem dostala další porci hluku, za níž jsem si dokonce vesele zaplatila. Byli jsme (moje sestra, můj přítel a já) na svatbě kamarádů a protože jsme měli na víkend hlídání, příjemným bonusem měla být i po delší době ničím nerušená noc v místním hotelu Komorník, ve vesnici Strmilov (poblíž Jindřichova Hradce). Už vzezření “hotelu” nás mělo varovat. Polorozpadlá budova s oprýskanými stěnami a v tu chvíli zavřenou hospodou v přízemí, přímo vybízela k okamžitému odjezdu o dům dál. Ale žádný „dům dál“, kde by nás chtěli na noc se v blízkosti nenacházel. V celém “komplexu” nikdo nebyl. Narazili jsme jenom na zamčené dveře připomínající sborovnu na základní škole s nápisem RECEPCE, před nimiž stála židle ze školní jídelny a rozhodně nevybízela ke vstupu. Nenechali jsme se odradit a pokračovali do prvního patra. Nikde nikdo, jen ve dveřích několika pokojů visely klíče. Nakoukli jsme do jednoho a uvnitř to vypadalo docela dobře. Ale ohlásit náš příchod nebylo komu. Když už jsme chtěli odejít, uslyšeli jsme odněkud z půdy zvuk sbíječky a po našem zoufalém: haló, je tam někdóóó? Sbíječka zhasla a odněkud se zjevil zaprášený chlapík, zřejmě majitel hotelu. “Už jste se ubytovali?” překvapil otázkou. “My jsme si sami netroufli, vždyť ani nevíme kam”. Otevřel jeden z pokojů, vytáhl klíč a podal mi ho.  “No třeba tady, ten trojlůžák. A peníze nechte té vaší paní novomanželce, ať mi je zítra odpoledne přinese, protože já tu dopoledne asi nebudu. Je to tři sta na osobu za noc.” pravil ještě a odešel za kamarádkou sbíječkou. Devět set za pokoj v tomhle zapadákově je sice hodně, ale co se dá dělat. O ceně jsme věděli předem.V pokoji to sice páchlo nevymáchaným pracím práškem, matrace byla tak asi 25 let stará (rozdělená na tři části, vzpomínáte?) a povlečení taky už něco pamatovalo, ale i tak jsme si nechtěli nechat zkazit sen o krásné dlouhé noci bez krmení dítěte a vstávání v 5.45.

Svatba probíhala dobře a kolem půlnoci jsme si s přítelem řekli, že už by bylo fajn přesunout se do postele a spát a spát a spát. Bohužel, když jsme dorazili do toho pohádkového hotýlku, zavřená hospoda z dopoledne byla více než otevřená. Přestože zavírací doba už dávno uplynula, zábava byla v plném proudu. Sice rozhodně nebylo plno, ale i těch pár notorů (kupodivu především žen) bylo schopno dělat tak neskutečný bordel, že by se za něj nemusel stydět pořádně rozjetý hambatý kabaret s kankánem. Snad to juchání, vískání a řehot nebude v pokoji slyšet, doufala jsem v duchu. Ale BYLO a hodně. Když jsem ležela v posteli, bylo to skoro, jako bych si ustlala přímo uprostřed hospody na podlaze. Zvuky se linuly do patra, odrážely se od všech stěn a mlátily mě do uší. Jsem schopná usnout při určité úrovni hluku, nevadí mi auta a tramvaje, ale tahle ji mnohonásobně přesahovala. Každý výbuch smíchu oddaloval můj vysněný spánek a vztek rostl a sílil.

V košili jsem se vypravila dolů, abych viděla, zda by se nedalo něco dělat. Zjistila jsem, že z hospody do té části, která si říkala hotel, vedou jedny dveře, které jsou za normálních okolností zavřené. Ale protože bylo horko, byly dokořán. Zavřela jsem je. Uřehtané dámy v hospodě stačily zachytit můj výraz a omluvně něco zabrblaly. Když jsem došla nahoru, bylo to dobré. Hluk se alespoň tlumil těmi dveřmi. Lehla jsem si do postele a začala usínat. Z nejlepšího mě však opět vytrhl řehot těch oblud. Dveře někdo znovu otevřel. Zase jsem se zvedla a šla dvě patra dolů je zavřít. Situace se opakovala.

Moc ráda bych teď napsala nějakou efektní pointu. Že jsem vzala kalašnikov a všechny rozstřílela na malé kousíčky. Že jsem to tam celé zapálila a pod tím šíleným barákem našla poklad a teď si buduju protihlukový kryt. Pravda je ale smutná. Tu noc jsem skoro nespala. Strávila jsem jí chozením po schodech, zavíráním dveří a doufáním, že už ty slepice půjdou kdákat domů. To nastalo až někdy ve čtyři ráno. Táhly to ještě všemi ulicemi toho zapadákova a pořád se měly čemu smát. Skoro záviděníhodné, že?  Smíchem si prodloužily život nejméně o 150 let. Mně ho zkrátily nejméně o pět a okradly o jedinou noc, kdy jsem mohla spát.

Jednoho prozření jsem však dosáhla. Pochopila jsem, proč ten chlapík se sbíječkou dopoledne v hotelu určitě nebude a proč musí mít recepci zavřenou. Celou noc totiž obsluhuje. Na vesnici prý zavírací hodiny neplatí. Hospoda je otevřená, dokud jsou hosté. Pěkné: náš zákazník, náš pán. My sice byly taky zákazníci, ale ti pitomí... Kdo jiný by za tohle zaplatil 900 Kč? Jen ten, kdo musí, kdo nemá jinou možnost ani čas jezdit po kraji a shánět něco lepšího. Přijeli jsme na svatbu, jednou. Pán jistě nečeká, že bychom se vrátili a proto vždycky upřednostní hospodu, která mu vydělává pravidelně. Je to smutné, ale je to tak. Jediné, co můžu udělat je Komorník pořádně pomluvit a způsobit, že pokud bude mít poblíž někdo svatbu, raději si vezme spacák a přespí v poli. Tak do toho :)  

P.S. Novomanželům to samozřejmě vůbec nevyčítám, vím, že to nemohli tušit a přeju jim to nejlepší. Hlavně hodně dobrého spánku :) 

P.S.S. Právě se tu novomanželé stavili, aby mi vrátli nějaké drobné peníze, že hotel Komorník stál trochu míň, než čekali. Že by hluková sleva?