Na filmu Modrý Tygr jsem poprvé po hodně dlouhé době v kině pro děti neměla pocit, že se mám zvednout, popadnout dítě a utéct. Naopak, zůstala bych déle a pustila si film klidně ještě jednou. Zajímavé bylo, že moje dcera – častá návštěvnice dětských filmů, která se svou citlivou, až bojácnou, povahou často u výtvorů „pro děti“ sedí v sedadle zkroucená strachy – to vnímala stejně a už týden žadoní, abychom šly znovu. Udělala mi radost.
Jen doufám, že tygr při natáčení moc netrpělhttp://modrytygr.ceskatelevize.cz/cs/multimedia/tapety-do-mobilu
Jsem ráda, že instinktivně preferuje pěkný příběh, před záplavou nevkusných přesládlých stupidních Barbie seriálů, rádobyvtipných desátých pokračování Shreka, Kung fu Pandy, Madagaskaru či čeho jiného, krutých a zlých oživlých komiksů japonského typu či levných banálních 3D animací, kterých jsou plná kina i televizní kanály pro děti. Ve srovnání s tím vším působí tento film jako balzám.
A přitom stačí docela málo. Vynechat nevkus, levné vtipy typu krkání a prdění, se kterými se všude roztrhl pytel. Vystavět jednoduchý, ale poutavý příběh bez přehnané krutosti. K tomu klasický zápas dobra a zla, méně známí a neokoukaní dětští herci. Nádherná kamera a velmi vkusné výtvarné zpracování. A absence vyzvánějících mobilů a různých elektronických superdetektorů, které mají často uboze pomoci ozvláštnit děj…
Nevolám po jakémkoliv zákazu, či návratu starého režimu, to absolutně ne. Jen by se mi líbilo, kdyby takových filmů vznikalo víc a děti měly na výběr. Snímek mi připomněl to hezké z mého dětství a zahrál na dlouho zapomenutou strunu. Dobu, kdy děti tolik neseděly u televize, ale hrály si venku, řešily záhady a měly svůj krásný svět nezdegenerovaný ulepenou prefabrikovanou plastikovo-růžovou reklamou.
