Marnost a naděje

jedna taková soukromá úvaha o dvou duších, psaná na... oprátce... tedy chci říct na pláži

Někdy… čím víc člověk křičí, tím větší ho obklopuje ticho

čím víc zastírá bolavá místa

tím víc znásilněná duše jeho slzy roní

čím víc nechce vidět pravdu

tím ostřeji viděná se stává

jde se s tím jen tak naučit „žít“?

zamknout to a vypnout jednu svoji část

v tom jsem bývalá mistryně světa

ověšená zlatými kovy s krvavými okraji

škoda, že se tam, na to chladné studené místo

musím pořád vracet…

jsou věci, před kterými stejně utéct nemůžeme

je zbytečné se odstěhovat na druhý kraj oceánu

tisíce mil pryč, pryč od nás

stejně je to pořád tady, všude kolem

moje oči, moje ústa, moje srdce naplněný po okraj

v ruce malou gumu, mažu každou jednotlivou vzpomínku,

v naději, že začnu znovu, hluchá a slepá,

aby se záhy každá rýha znovu objevila ještě červenějším a nesmazatelnějším písmem

tuny přihlouplých citátů, se opakují a zjevují ve tmě jako mantra,

abych se jim mohla v chladné noci hořce vysmívat,

protože žádný přemoudřelý citát stejně nevypne ten hlas

když jednou chytneš a sladce hoříš

pro skutečnost tak jasnou,

kterou minout máš nebo potkat a absorbovat

i když se od tebe s výčitkou odvrací

pak ale jediný, krátký vřelý pohled způsobí tak světlý den

hodiny tvorby a nekonečné inspirace

a bez něj, tam dál, je jenom prázdnota

s pocitem, že jsme si něco esenciálního a přesahujícího nechali uniknout

pod rouškou „správného života“

je to nekonečný zápas o rajskou zahradu

ale žádný ráj, nikdy nebyl úplně zadarmo

mám tendenci přeskakovat v čase

zapomínat, popírat a doufat v nějakou zkratku

cesta je dlouhá a strašně se táhne a vleče

a mně dochází trpělivost a často mě to ale vůbec nebaví

cíl se objevuje v dálce a pak zase zmizí

jakoby tu nebyl, jako krutá fata mográna

co s tím? Mám být pořád jen a jen odvážnější

i když to bude hodně stát?

nechat si znovu a znovu namlátit,

protože někdo to tak má zřejmě rád?

ale...když mám pořád pocit, že za to stojíme

a vlastně ani nevím, co jiného dál?

musím doufat, že moje zrcadlo dělá a cítí to samé…

Člověk řekne tolikrát, že to nevzdá

a pak každým odchodem a novým startem vzápětí ztrácí síly

ale vlastně jen jehlou do kůže potvrzuje větu první - že to nevzdal

jen odpočíval chvíli

dohoda je podepsaná, škrtnutá, podepsaná, škrtnutá

snad dokola až na věčnost

nevím, plazím se dál, aniž bych znala zcela směr

a vím jen, že moje kroky často nejsou vůbec, ale vůbec fér

ale druhá strana to umí zahrát úplně stejně dobře

to je bohužel ten zásadní problém jedné duše rozpůlené…

a do dvou svébytných bytostí vložené

že naprosto dobře znají svá slabá, tenká místa…

navzájem

možná se nikdy neměli potkat,

protože by nevěděli,

o co všechno se dá každý den přicházet