...................................................................................................
seděla s krvácejícíma ušima
zírala dopředu na bílou zeď
dostala zpátky něco lepkavě tělesného,
co myslela, že už nikdy nebude potřebovat
nemělo to žádný užitek
a ani o to nestála
měla to v minulosti tolikrát, že ji to nebavilo
tak snadno a všude
stačilo se předklonit
stačilo se usmát
stačilo natáhnout ruku
uměla to a bylo to příliš snadné
stále dobré, ale k ničemu
byla přece už jiná
změněná, čistá
měla se scházet jen s tím, kdo stavěl tajemné hrady,
ale tolik se bál, že přiznáním slabosti pro ni, by ztratil sebe
vždycky jen předstíral, a když přišla ta skutečná, cloumavá
neuměl se vymanit z her, odvážit se opravdu oddat
obavy ze slabosti a selhání
strach z vlastních zásadních nedokonalostí,
které by někdo na něm mohl milovat
ale to by přece byla úplná děsivá hrůza!
teď zazděn do vlastní kobky,
vzlykal a myslel, že to neslyší
že oči neprozradí nic z toho utrpení
byla tam s ním, jako vždycky předtím
jen čím dál bezradnější
s menší a menší chutí jít dál
a hluchá
zkoušel jí tetovat ruce a záda nachově rudou
pálil jí nehty, škrábal záda
psal nadávky na všechny sloupy
svazoval nohy,
aby pak sám sobě sušil slzy, ošetřoval rány
zametal střepy a obíhal nešťastně jejich provazový dům,
kde nikdo bohužel nikdy vlastně nebydlel
láska… láska je vidět
láska… láska trvá
u zvířat, lidí i u absolutních šílenců
láska… kráčí hrdě, dokud nevypustí poslední dech
v té baňce už ale nezbylo moc
hvězda poblikávala slaběji a slaběji
jako skomírající žárovka
a jí pozvolna přestávaly krvácet uši
zvonky nového začátku někde jinde lehce zazvonily v dálce
byla jen družkou pro kus jeho temné cesty?
měla mu pomoct, ale nechat ho jít bažinou mezi oživlými ropuchami?
asi přece jen není nekonečno pokusů…
tak proč pořád občas na krku cítila ten provaz s kotvou vedoucí na dno?
To pouto volalo, zůstaň! Stůj přímo tady. Jinak zemře...zemřete spolu.
Ale zároveň nesměla ani o krok blíž?
