Myslíte někdy na to s kým a kdy to bylo nejlepší? Nebo vás to teprve čeká? (Aneb jedna milostná, po 22.00)
Stáli tam nazí
duše dříve prokleté
teď povolené, zachráněné, propuštěné
šli jako ve snech
protože… někdy život předčí všechny představy
když realita ráje překonává film
a ten se stane kopií, tak šedou
Dokonalost…
Smíme už?
Konečně smíme, řekla tiše…
A strach z toho, co přijde ráno, náhle mizí
Jazykem text psal po jejím oroseném těle,
o kterém roky marně snil
slova, co bál se vždycky vyslovit
teď drala se ven pyšně, hrdě…
Jsi tak…
Rukou zakryla mu ústa
moje...
Mlč!
řečnil jsi moc a jindy, jinde…než jsi měl
Co vědět chci, přečtu si v očích sama
Když někdy mluvíš, naháníš mi strach
Ale když ztichneš,
slyším jasně tvoje slova
Byli jsme hodní, snažili se přežít jak 2 části
A vždycky vítr přinesl nás zpět
Už žádné výčitky a slzy
Už žádné možná… jednou…
TEĎ!
Tak jenom housle její něžně hladil
A ona vděčně otevřela klavír
Andělé v mracích zatajili dech
Když láska, touha, rozechvěla struny
Pak symfonie bouře, klidu vzlyká, zpívá a blažeností konečně už přeteče
Radost, voda, oheň, jiskra, lázeň, hora, výkřik, pád a klid
Jeho i její
Tam i tady
Co našli jsme a co ztratili jsme právě?
Leželi klidně pak, už srostli v jeden kmen
A sekeru tu neměl nikdo kolem
Ani tu sílu
Úsměv na k sobě přilepených rtech
Zůstali tak, než přišlo svítání
Anděl se sehnul,
slzu utřel z prachu
tak proto chtějí tolik žít!
