„Já ho fakt už asi zabiju,“ vztekle jiskří, až fosforeskuje moje kamarádka Bára a nervózně jí cuká koutek. Jeden den v roce nechala svého muže, aby sám pohlídal jejich děti a důrazně ho prosila, aby šli ven jen na chvíli před dům na zahradu, protože menší ratolest – Sára – je těsně po nemoci.
http://bloggit.es/2010/03/19/fathers-day/
„On je vzal na celej den do ZOO a ještě se tam cachtali ve fontáně, no chápeš to? Jakoby mi to snad udělal naschvál nebo co,“ zuří Bára. „A jak to vysvětlil?“ ptám se. „Řekl, že mě asi přeslechl a že se mu zdálo, že děti jsou OK. Bylo hezky. A navíc – jak jinak – jeho kamarád Tomáš tam ten den jel s dětma taky a tak si dali pivko u žiraf. Pohoda jazz.“
Směju se. Znám to. Klasická situace. Muž přece v naprosté většině udělá to, co je mu nejpohodlnější. Nebude přece zavřený doma, jak měl nakázáno, když venku čeká nějaké dobrodružství. A děti? Ty ať vlají za ním. Co je nezabije, to je posílí.
Hledají dobrodružství
Ale abychom jim nekřivdily. Dnešním mužům musíme připsat k dobru to, že s dětmi pomáhají mnohem víc, než tomu bylo zvykem před sto, padesáti a možná i před dvaceti lety. Ovšem, dělají to po svém. Je radost pozorovat je s kočárky, v dětských koutcích i na hřištích a sledovat rozdíly v péči.
Muži většinou tolik neřeší odřený nos nebo koleno, neslyší na dětské fňukání. A problémy řeší tak, jak přijdou. Úzkostlivá matka se někdy raději s dětmi drží kolem domova a dodržuje zavedený režim, s nemocnými dětmi zůstává doma, jak nakázal lékař, kdežto otec zatouží po squashi, popadne unudlené dítě do nosítka na břiše a vyrazí. Co na tom, že zapomněl plenky, pití a jídlo, ono to nějak dopadne.
Hraj si kolem mě
Můj dědeček mě jako malou dlouhovlasou holčičku hlídal a týden mě nečesal, jednodušší mu přišlo narazit mi čepici, kterou jsem směla sundat až s příjezdem mé lehce otřesené matky.
Muži jsou mistři ve vymýšlení svérázných řešení, která jim usnadní život. Říká se s nadsázkou, že jejich vrozená lenost stojí za většinou vynálezů v historii lidstva. Žena netráví tak ráda hodiny a hodiny času vymýšlením, jak se z něčeho ulít a raději to udělá. Muži naopak není líto času, když to zaručí doživotní flákání. Prý tak vzniklo i kolo a auto… Ženy by možná dosud klidně chodily pěšky.
Můj muž například – ač v zaměstnání docela pracovitý a vytížený člověk - je mistrem světa v domácím lenošení a na svůj klid si zarputile odmítá nechat sáhnout. Když byla starší dcera Anička malá, proslavila se u nás doma věta, kdy se on – pověřen hlídáním - položil na zem, zavřel oči a pronesl směrem k půlročnímu dítěti: „Hraj si kolem mě“. A usnul.
Jindy se mu zase nechtělo běhat za dcerou, která se učila chodit v pojízdném chodítku a tak si ji prostě přivázal i s chodítkem na provaz a klidně seděl dál na židli a popíjel s přáteli červené.
Oni to nevidí
Podobně vypadají i sobotní rána, kdy si můžu díky jeho laskavosti přispat, a on zatím opatruje naše dvě děti. Sladký spánek však mívá krutou cenu. Rozespalá vyjdu z ložnice a příští půlhodinu si představuju jako lahodný pomalý valčík, kdy si uvařím čaj, umyju se a sním si v klidu snídani.
Omyl… Zůstanu stát mezi dveřmi a kroutím hlavou. Pokaždé jsem znovu překvapená tak – jakoby se to stalo poprvé. Sladká amnézie! Můj mozek to nějak neumí přijmout a trvale uložit. Obě děti - ještě v pyžamu - se válí po zemi v podivné změti všeho. Podařilo se jim způsobit úroveň nepořádku, který pod mým dozorem nejsou schopné vyprodukovat snad ani za týden. Povalují se u puštěné televize, která hraje nejspíš od půl sedmé ráno, kolem zbytky jídla, pastelky či modelína, co se zrovna připletlo do cesty. Menší dítě páchne až ke mně a potřebuje přebalit. Obě sice „něco“ jedly, ale mají už zase akutní hlad a potřebují učesat, obléknout panenku, slepit skládačku a všechno teď hned a ode mě. Představy o klidné tiché snídani se pozvolna přesouvají do sféry sci-fi. Uprostřed toho sedí pán tvorstva - a buď sladce klimbá, nebo si - zcela pohlcen - hraje s mobilem či jiným vynálezem postmoderní doby.
Ve chvíli kdy vstoupím do dveří, nadšeně vyskočí, protože jeho směna v té vteřině skončila a odklidí se do pracovny. Ani vyčůrat se nestihnu. Stojím tam jako po zemětřesení a říkám si, jestli jsem raději neměla vstát, protože teď si ty 3 hodinky spánku tvrdě odpracuju.
Probíraly jsme tento zvláštní úkaz s přítelkyněmi – matkami – a ulevilo se mi. Prý to tak probíhá ve všech domácnostech, kde se muži zapojují do výchovy. Jistě znáte podobných historek tucet. I internetový král videí youtube nabízí scénky, kde muži „pečují“ o děti. Třeba tak, že používají malá miminka jako čističe ledu při curlingové party či s nimi vytírají podlahu. No, to je samozřejmě už trochu přehnaná nadsázka, ale v principu si pánové zkrátka nenechají dětmi otravovat život a v nejhorším je předají nějaké dobré ženě v okolí na hlídání.
Jsem to ale husa! Proč já to nedělám zrovna tak? Chtěla bych mít někdy tu bezstarostnou psychiku. Závidím jim ten klid, tu víru, že to nějak dopadne a schopnost soustředit se na to, co chtějí dělat oni, bez ohledu na potřeby okolí. Netrápit se tím, že prádlo není vyprané, podlaha lepí a špinavé nádobí se povaluje po stolech. Chci taky nevnímat, že je zem pokrytá změtí hraček, oblečení a zbytků jídla, postel rozhrabaná a přehoz je zakopaný v koutě. Závidím jim, že to nevidí a že se neobávají, že je překvapí nečekaná návštěva a zařadí si je do přihrádky – bordeláři, co nezvládají děti ani svůj život.
Každá žena v domácnosti už nejspíš někdy zatoužila po tom mít svou vlastní manželku. Nebo alespoň sebe – ještě jednou. Krásná představa… Párkrát jsem měla za spolubydlící ženy a pokaždé mě překvapilo, jak dobře všechno fungovalo. Beze slov. Plastové lahve a ponožky se nikde neválely a doslova mě šokovalo, že se na mě denně na záchodě nemračila prázdná role od toaletního papíru. Bylo to dobré, na chvíli. Ale vím, že já i děti potřebujeme doma to zvláštní stvoření z Marzu, aby zavládla rovnováha.
Nejlépe fungují v krizi
Muži jsou sice možná lehkovážní, co se detailů v péči o děti týče, a nikdo od nich nemůže čekat, že budou přesně následovat naše nepsané rady a doporučení. Často si poradí po svém, čímž nás dohánějí k šílenství. Ale na druhé straně svým klidem a nadhledem leckdy dokážou zvládnout nelehkou situaci. Zachovat klid a stát při nás, když jde do tuhého.
Když byla jedna z mých dcer opakovaně nemocná, byl to můj muž, kdo spravoval mé pocuchané nervy, když jsem se hroutila při každém jejím dalším zakašlání. Uměl mě včas odehnat, abych si odpočinula a v noci si k dceři šel sednout a uklidňoval ji, když já už toho nebyla schopna. Pokaždé, když došlo u nás doma k velkému průšvihu, byl to on, kdo zachoval chladnou hlavu a pomohl nám najít cestu ven.
Je potřeba využít těch darů, co mužská psychika nabízí a počítat s nedostatky. Nelze čekat, že otcové budou přemýšlet jako my. Děti až na smutné výjimky jejich péči většinou přežijí a ještě mají skvělé zážitky. Však všichni známe film S tebou mě baví svět.
A jedna rada na závěr – nenechte je tápat. Během rodičovství se mi osvědčilo dávat mému muži – pokud mu svěřuji děti - přesné instrukce a do posledního detailu vše připravit. Pokud to má logiku, plán většinou dodrží. Už zkrátka nespoléhám na to, že se trefí do mých myšlenek a představ, co jak má dělat. Vím, že intuici nemá tak úplně v genech.
článek vyšel v časopise Marianne (září 2011)
