Kdo to tu tak zabordelil?

Nikdy jsem nebyla nijak zvlášť pořádná. Nějaké tričko ležící den dva přes křeslo mě na prvočísla nerozložilo. Neskládám nic do komínků, a i když bych se snažila sebevíc, z trička bude hnusná pomačkaná placka. Dar přesnosti v této sféře mi byl odepřen, takže žiju tak nějak přibližně. Jsem spíše schovávač nepořádku do skříní než jeho vzorný terminátor. Mám ale ráda čisté povrchy a prázdné plochy, kde lze dobře utřít prach. A lpím na čistotě na důležitých místech bytu, jako je záchod, koupelna a do nedávna to bývala i kuchyň.

http://www.themorningnews.org/images/peanut-mess.jpg

Od příchodu dítěte se ale moje kuchyň pozvolna přeměnila na bojovou zónu, smetiště zbytků a non stop lékárnu. Ne, že by tu byl nedostatek prostoru, máme místnost velkou tak, že se tam bez problémů vejde dlouhý jídelní stůl s 5 židlemi, koše na prádlo, lednička, pračka zabudovaná do dlouhé linky a montovaná police.

Nostalgicky vzpomínám na malou kuchyň v posledním bytě, kde, když jste cokoliv položili, tak se tam už vařit nedalo, což nutilo k relativnímu udržování pořádku. Mezi prostorem a nepořádkem v kuchyni totiž panuje škodolibá úměrnost. Čím více místa, tím více haraburdí, více prostoru na to, něco někam položit, připíchnout a přilepit, postavit.

S dítětem jsem bitvu o pořádek v kuchyni prohrála úplně. Nejdřív kuchyni dominovaly kojenecké láhve, dudlíky, sterilizátor, hory sušeného mlíka, plastové lžičky a míchátka, později misky a krabice s kaší, hrníčky s různými geniálními pítky, bryndáky a samozřejmě skleničky se svačinami a obědy. Všechno jsem potřebovala tak často, že nemělo cenu to kamkoliv schovávat.

Postupně se sortiment proměnil a na lince i všech poličkách teď stojí nekonečné množství léků, především jód, teploměr, náplasti, dětské panadoly, mastičky a sirupy na kašel, různé křupky, sušenky, moje krémy a šumivé vitamíny. Získala jsem alergii na všechny ulepené čokoládičky, hlavně velké balené figurky mikulášů, čertů a zajíců, kindervajíčka s mikrohračkami, která Anička dostává od návštěv, a které se pak v různém stádiu rozloženosti povalují všude po bytě. Já je pak večer tajně - s těžkým pocitem plýtvání a výčitkami svědomí - vyhazuju. Když se zadívám do plastových oček rozšláplého panáčka, který si užil jen pár chvil své slávy, není mi nejlíp. Aspoň, že třídíme odpad a možná ho recyklují. Jednoduše, jakákoliv dočasně postávající okrasa je můj nepřítel!

Dalším naschválem osudu je, že když už se jednou za čas vybičuju k dokonalému úklidu kuchyně a lahvičky léků proberu a dám z linky pryč, Anna se ten večer zaručeně rozkašle a já vztekle pobíhám po bytě a nemůžu nic najít, protože jsem si to tak pěkně roztřídila, že si nepamatuju, kde co skončilo. K úklidu bych si měla asi vypracovat seznam, kam, co dávám, jenže ten bych stejně někam založila, takže je to nápad nanic. Výsledek zběsilého hledání tedy obvykle dopadne hůř než byl stav před úklidem a náladu mám, samozřejmě, jak z mrazáku. Mrazák… to mi připomíná pohled na naši ledničku, která se také vymkla kontrole.

O vnitřek snad až tak nejde, protože můj Superman, má rád obsah lednice čistý a aktuální, proto naštěstí jednou za čas udělá nálet, všechno vyhází, seřadí jogurty podle lhůty spotřeby a zabrání tak naší otravě prošlou potravou.

Jelikož v kuchyni trávím ve srovnání s časem před Annou mnohem více času – vlastně jsme převážně tam, protože pořád něco krájím, oplachuju, míchám nebo utírám -  musela jsem vymyslet zábavu i pro dítě. Proto se naše lednička zvenku proměnila v magnetickou nástěnku.  Kromě magnetů všeho druhu - od písmenek po mašinky - jsou na lednici ale i kresby a písničky, naše papíry, lékařské zprávy, upomínky a vzkazy. Jednoduše – opět – nádherně nezvladatelný bordel! Magnety padají do koše na prádlo a občas je najdu i v polívce.

Kolem lednice pobíhám já a ne a ne se poznat. Závidím partnerovi, který se do našeho doupěte vrací jen na pár hodin denně a v podstatě mu to nevadí. Chápu, mně to taky dřív bylo jedno, protože jsem doma netrávila celé dny a všechno se dalo jednou, dvakrát překročit. Když ale zakopnete pošesté, věc většinou zvednete. Partner mi jako spouštěcí knoflík tu a tam nechá skleničku, ponožku nebo prázdnou plastovou lahev, nad kterou mám nepříčetný záchvat vzteku a kopu ji směrem ke kuchyni, kde to láduju do koše na plasty. Neuroticky saju drobky příručním luxíkem a doufám, že nikdo hodně dlouho nepřijde na návštěvu. Nejméně do mého příštího záchvatu generálního úklidu.

Krátce řečeno, když už k nám zavítáte, přimhuřte oči. Dělejte, že nic. Já o té kuchyni vím. A doufám, že z toho bordelu třeba časem všichni vyrosteme, věcí ubude a naučíme se to zvládat. A taky – už brzy v bytě prostě nebudu celý den, přestanu to vidět a bude mi to zase tak krásně jedno.

psáno pro Svět potravin