Kdo ještě nezná Telvákovy?

Určitě znáte kostel Panny Marie Vítězné, lidově sv. Jezulátko, na Malé Straně. Uvnitř je „panenka“ malého ježíška, kterou mniši a jeptišky po celý rok převlékají podle jednotlivých křesťanských svátků. Rodina Telváků a Berousků-Vocásků dělá s jejich hroby to samé. Musím říct, že zatím jasně vedou Telvákovi. Vídám je tam téměř denně, zapalují nové a nové svíčky, věší ještě barevnější girlandy a umísťují roztodivné umělé květiny. Když se blíží nějaký svátek, vymění celou výzdobu a tématicky ji přizpůsobí. Měla jsem tu čest vidět kompletní vánoční výzdobu se stromkem, ozdobami, jmelím a zlatými hvězdičkami.

Velikonocni vyzdoba TelvakuTereza Boehmova Moc by mě zajímalo, jak to ta Rowlingová dělala, že na mateřské napsala Harryho Pottera. Buď vůbec nechodila ven nebo možná dávala dítěti prášky na spaní, nevím. Já nemám ani zdaleka takové ambice. Stačil by mi tu a tam čas na blog. Témata vymýšlím neustále. Každý den se musí na procházku a tam to naskakuje samo. Venku. Jak to ale zachytit, když s sebou nemám notebook a do mobilu se při chůzi píše tak blbě? Nejraději bych psala pořád, ale – možná naštěstí pro všechny – není kdy.  O Telvákových chci napsat už dávno. A sliby se mají plnit, nejen o vánocích.

Když bydlíte na Vinohradech, kousek od Vinohradské ulice a nemocnice, tak je těžké najít klidné místo na procházku. A to jsem přitom přece takřka v ráji. Na Flóře najdete vše, co člověk potřebuje – velký obchodní dům, metro, několik prodejen Albert, nemocnici a hřbitov. Je to praktické. Co víc si přát? A protože do Riegráku je daleko, s kočárem se chodí právě mezi mrtvoly. Je legrační vidět všechny ty rodiče a pečující, co míří právě tam – jako takové tajné společenství. Lidé se už od pohledu znají a jen tiše si kynou na pozdrav, aby si obsah kočárků neprobudili. Na Olšanském hřbitově je místa dost a tak se navzájem nerušíme.

Pro mě, rozmazlenou Malostraňačku z Kampy, to byl ze začátku docela šok. Hřbitov. Ale chodila tam kdysi i moje babička, když vozila tátu. Tak co. Já můžu taky. Mimochodem, dneska je to docela pěkná představa, jak ta elegantní dáma přes osmdesát tlačí kočár, ze kterého kouká hlava mého dospělého otce. A on ne a ne usnout, parchant jeden!  :)

Začala jsem na hřbitov chodit. Jenže, bylo to depresivní, ponuré. Hlavně ze začátku. Navíc - považte - to podivné spojení novorozeněte a mrtvol!

Abych se nezbláznila, četla jsem náhrobky. Tedy spíš počítala. Aby mi nezakrněl mozek, zjišťovala jsem si podle dat, kolik se kdo dožil a každý den jsem hledala výherce v kategorii nejdelší život. Taková morbidní malá matematika. Pokaždé když jsem došla k hodně malému číslu (Jiříček nebo Maruška pouhé dva, tři měsíce nebo rok...) nebylo mi veselo.

Pak jsem měla takovou pseudointelektuální fázi. Zejména, když se udělalo opravdu pěkné šero a stíny běhaly hřbitovní alejí po hrozivě se tyčících náhrobcích. V hlavě mi zněly básně o smrti. Something ends, something else is about to begin.. (něco se končí, něco se začíná). Na velké hrobce zakladatelů Národních listů bratří Grégrových seděl Poeův havran (Never more!),  kousek dál jsem narazila na kámen Karla Jaromíra Erbena a vzpomněla si na děsivého Karla Rodena ve filmovém zpracování Kytice. Bála jsem se, že na mě vyskočí odněkud z těch velkých neudržovaných hrobů po německy mluvících rodinách z dob Rakouska Uherska. Jednou jsem s hrůzou sledovala partu přerostlých dětí, jak do hrobek postupně zalézají a skládají nějakou ujetou verzi bobříka odvahy. „Ty vole, já byl až dole a něco se tam hnulo, fakt, no fakt, dej mi špeka, jo? Sem se málem posral...“

Při jedné z dalších procházek jsem narazila na mého oblíbence Viktora Dyka. Byl přímo na jedné z takzvaných „hlavních“, jak my zkušení harcovníci nazýváme hlavní tahy hřbitovem. Dykovo psaní taky zrovna nesrší optimismem, ale teď už vím, že se narodil v místě s neuvěřitelným jménem Pšovka a zemřel v Lopudu (býv. Jugoslávie).

Zkrátka - časem jsem měla nastudovanou vzorovou literárně-dějepisnou vycházku, dokonce s několika možnostmi trvání – okruh šedesátiminutový, půlhodinový a velký okruh na hodinu a půl, kdy jsem musela až dozadu na Želivského na židovský hřbitov za Franzem Kafkou.

Když už se nám doma začal hýbat lustr a ve snech jsem vedla dlouhé debaty s dávno mrtvými spisovateli a neznámými vojíny, došla jsem k závěru, že je potřeba opustit intelektuální kruhy a začít vyhledávat kuriosity. A nebrat ten hřbitov tak vážně.

Nejdříve jsem proto našla pamětní desku Klementa Gottwalda a Gusty Fučíkové, pak jsem narazila na hroby koní a drezérů medvědů s obřím vytesaným medvědem přímo na kameni. Nakonec jsem objevila hrob Telváků a jejich největší místní konkurenty slavnou cirkusáckou rodinu Vocásků-Berousků. Od té doby chodím na hřbitov jen a jen kvůli nim a hodnotím, kdo neuvěřitelněji vyzdobil svůj hrob.

Vánoce jednoznačně patřily Telvákům. Na velikonoce zase trochu vedli Vocáskovi-Berouskovi, protože měli větší počet pomlázek, vajíček a zajíčků. Pro ně je „soutěž“ ještě těžší, protože mají po celém hřbitově pohřbenou spoustu příbuzných. Zatím jsem napočítala přes 15 hrobů této artistické rodiny. A udržovat je všechny už dá zabrat.

Telvákovi mají hroby dva, jeden skvěle vyzdobený – přímo na hlavní třídě asi 100 metrů od vchodu, druhý vzdálenější udržovaný mnohem méně. (Zřejmě nějaká černá ovce rodiny nebo vzdálenější přízeň.)

Slyšela jsem, že podobně se zdobí hroby v Mexiku a latinské Americe. O vkusu lze sice dlouze polemizovat, ale ta péče o mrtvé je až dojemná. Snad se k nim tak hezky chovali i za jejich života.

P.S. Bohužel sem nemohu vložit dostatek fotografií, abyste si skutečně užili. Proto fotografie prozatim vložím do této galerie: http://www.dreamtec.cz/anna/thumbnails.php?album=93 než pro ně najdu lepší místo

P.S.S. Víte, že existuje virtuální hřbitov, kde můžete zcela zdarma během minuty někoho pohřbít a vytvořit mu virtuální kámen? Najdete to zde: htpp://www.hrbitov.cz