(pokračování, devátá část) Michal sice nečetl žádnou příručku o rozchodech, ale procházel si podobnou fází rekapitulace. Měl na ni částečně vztek a chtěl jí nějak zasáhnout, ublížit, vyvolat reakci.
Donutit ji, aby se vrátila do bodu, kde mu to vyhovovalo a kam ho před časem dovedla. Ale věděl, že Ester nikdy nerespektovala hranice. Pokaždé a to od začátku jejich hodně neobvyklé „známosti“, když udělal ústupek, tak místo, aby popošla v lehkých střevíčcích a radovala se z malého pokroku, který jí dopřál, a který pro něj znamenal velké sebezapření a vlastně i drobnou osobní prohru, nasadila buldozer a neobratně se probourávala do celého domu, takže jí okamžitě musel vyhodit od řadící páky a vypumpovat benzín… Byla někdy tak příšerně hrozná! A nešlo se jí nějak zbavit. Jeho soukromá neřest.. Potížistka. Přesto…
Nic z toho, co se mezi nimi odehrálo, si vlastně nepřál. Vzbuzovala v něm permanentně směs pocitů – od zájmu, po jasně blikající neon s nápisem nebezpečí, přes odpor, až po totální neschopnost se od ní odloučit, odtrhnout. Byly dny, kdy jí opravdu hodně nenáviděl. Ale byly dny…
Myslela si, že ho zná, ale ve skutečnosti o něm nevěděla vůbec nic. I přesto, kolik času spolu strávili. Pořád byly temné kapitoly, které jí neotevřel. A ani se nechystal. Nebyl svěřovací typ. Nerad něco vysvětloval a ještě míň rád se omlouval.
Svůj život si řídil sám, chyby si dělal také sám a nehodlal se nijak obhajovat, před cizí osobou. Jeho cesta byla složitá a opravdu si užil svoje. To, že držel pohromadě, byl vlastně zázrak. Jakým právem se snažila mu narušovat tak pracně složenou skládačku? Soudit ho?
Manželka, která znala především tu pracně vytvořenou příznivou část osobnosti a neměla ani tušení… práce, sport, občas nějaká služební cesta. Klid, vnitřní samota, pohodlná rutina… a… prázdno. Vzorný prototyp postmoderního muže, co má vlastně relativně všechno seřazeno v pořádku, jak to má být… Na oko.
A pak si přijde ona a dovolí si ho analyzovat, posunovat, rozebírat a lézt mu do hlavy. To fakt neměl zapotřebí.
Na druhé straně…taky věděl, že mu jí „to něco“ do života opakovaně neházelo jen tak. Vracelo se to po letech, vždycky když se s tím vyrovnal. A jasně, že si na ni pamatoval, že jí poznal i tehdy na té tramvajové zastávce, cestou z pouti… Pokaždé když se vrátila, něco to v něm přece jen vzbuzovalo. Pokaždé když se vytratila, něco chybělo.
Byla drzá, ale přímá. Měla v sobě kus slunce i dobře skrytého komplikovaného stínu. A znala se, uměla s tím pracovat. Pod rouškou hodné vzorné usměvavé holčičky občas nečekaně probleskla prvotřídní potvora.
I když byl rád, že se jejich pracovní režimy v posledních letech tak protínaly a skutečně organizoval spoustu nenápadných jednání a dodatečných schůzek, na které musela, celá překvapená a lehce vyvedená z míry, přijít, jeho hlavní práce byla, udržet ji v bezpečné vzdálenosti, aby se mu nedostala, kam nepouštěl v poslední době ani sebe. A to v jejím i jeho zájmu.
Jednou, když zase chtěla vědět víc, přibližovala se a chtěla se dostat do dalšího na první pohled neviditelného záhybu, ukázal jí malý kousek. Smála se tomu, protože ho tehdy v tomhle nebrala moc vážně… Ale byl si jist, že si během následujících let na tenhle text písničky mnohokrát vzpomněla… Svou odvrácenou tvář znal totiž dobře.
Píseň se jmenovala Bad To The Bone… Špatný až do morku kosti a zpíval ji George Thorogood a v jiné verzi také třeba ZZ TOP
V den kdy jsem se narodil
se sestry shromáždily okolo
zíraly v údivu
s potěšením na to, co viděly
Vrchní sestra ale vykřikla
dejte od něj ruce pryč!
Poznala to hned,
že jsem špatný do morku kosti
Špatný do morku kosti
Zlý do morku kosti
zkažený
špatný
zlý
špatný do morku kosti
Zlomil jsem tisíc srdcí,
předtím, než jsem tě potkal
a zlomím jich ještě tisíc cestou, miláčku
předtím než s tím skončím
Moc rád bych byl tvůj
Ale jsem tady, abych ti to řekl na rovinu
Jsem špatný do morku kosti
špatný
zkažený
zlý skrznaskrz zlý
Bohatou ženu přiměju žebrat
hodnou donutím krást
starou ženu přiměju se červenat
A mladou dívku vřískat
Chci být tvůj, má milá
tvůj a jen tvůj
Ale jsem tady, abych ti řekl
že jsem zlý do morku kosti
zkažený
špatný
zlý skrznaskrz zlý
Ten text byl, jaký byl. Přehnaný… Ale něco se v něm zhmotnilo. Pro oba dva. Ester se mu tehdy smála, že z něj nemá strach. Což ho jenom utvrdilo v tom, že klidně skáče po hlavě do studny, aniž by předem zkoumala, zda je tam vůbec voda. Jak byla v něčem dost chytrá, v jiných věcech bohužel vítězila pitomoučká dětská naivita a víra, že zrovna ona by (jako v nějaké roztomilé pohádce, kterou jí měli v dětství raději vypnout) mohla něco z toho změnit.
Předchozí kapitoly od první po poslední vždy dole:
Kapitola 1 Čarodějův cylindr
Kapitola 2 Příběh Valentýnský
Kapitola 3 Tak na tři se rozdělíme...
Kapitola 4 Hladová myš na cestě do ráje sýrů
Kapitola 5 Dřív zamrzne peklo... než tě nechám jít
Kapitola 6 Moje oblíbená chyba
Kapitola 7 Pravidla pro příštích 21 dní
Kapitola 8 Nerovný soupeř
Kapitola 9 Špatný až na kost
Kapitola 10 Nikdy mě neopouštěj, ani když ti řeknu...
Kapitoa 11 Růže
Kapitola 12 Rozeznávám
Kapitola 13 Nepředstavujte si bývalého přítele nahého!
