Kapitola 7. Pravidla pro příštích 21 dní

(Tak dneska ještě jedna kapitola příběhu... nějak se mi dobře psalo) Volal jí. Viděla jeho jméno na displeji. Sledovala přístroj, jak se rozsvěcí a zhasíná a marně vibruje. Nezvedla to. Jasně, že jí chyběl.

A jasně, že chtěla slyšet jeho hlas víc, než cokoliv. Ale potřebovala, aby ten hlas říkal to, co si zasloužila slyšet. Nechtěla žádné jiné řeči. Jen to, že se konečně rozhodl dát jim šanci. A to dobře tušila, že se konat nebude. Aspoň ne teď. Zpátky do bodu nula nechtěla. Natěšená a zklamaná už byla tolikrát, že si ještě uměla sama navodit tu pachuť ničeho, která by přišla…

Vzpomněla si, že kdysi četla nějaký připitomělý návod s názvem průvodce rozchodem. Sedla k počítači a vyhledala si to znovu, nakonec slíbila i psycholožce, že se po něm podívá. Ne, že by snad myslela, že jí to nějak pomůže, ale stejně na nic jiného myslet neuměla. A pocit, že se v tom plácají stovky dalších lidí ji nějak uklidňoval.

Návod se jmenoval: Plán na tvých příštích 21 dní…

Ester se tomu zasmála, protože 21 dní bude těžko stačit, aby vyhrála nad tímhle…Ale proč si to nezkusit, jako cvičení…      

1. Nebraňte se smutku, nepotlačujte ho v sobě. Brečte, vzpomínejte. Projděte si hezké chvíle, ale i ty nejhorší.

Brečet se jí už ani nechtělo. Slzy jí došly první, možná druhý rok. Vzpomínat mohla od rána do večera. Dělala to prakticky neustále. Žila z minulosti…

Třeba, jak žili pár metrů sebe, aniž by jeden věděl o existenci toho druhého. Jak se jejich cesty v čase proplétaly, ale dotýkaly se jen letmo.

Měla pocit, že s ní snad chodil už do povinných tanečních. Ale jistá si tím nebyla. Jen měla zpětně takové tušení, že s někým jemu podobným strávila prodlouženou. Kdysi.

Pak se setkali znovu, po osmi letech, pracovně, jen krátce, když ještě neměla děti a chystala se na cestu do Francie. Líbil se jí, ale minula ho, právě ve chvíli, kdy s nikým nechodila. Tehdy snad měli šanci. Ale na jednom krátkém rozhovoru a několika pohledech stavět nešlo. Nepozval ji na kafe ani do kina. Z jednání měla jen takový ten příjemný pocit mrazení a úsměv, jeho úsměv, ji ten den provázel až do večera.       

Jednou se pak ještě krátce potkali v parku, byli tam oba běhat. Každý sám. Ester se protahovala a z přehrávače si neopatrným pohybem omylem vytrhla sluchátka. Sweet Child O' Mine od Guns N´Roses se rozkřičelo na ztichlý park. „Pěkná vypalovačka,“ komentoval to tehdy, minul jí, a pokračoval v běhu. Poznala ho, usmála se na něj zpátky. Ale dál se nestalo nic...

Plynuly roky, občas se někde minuli nebo prolnuli, někdy ji napadlo, kde asi žije, kolik má dětí nebo jestli se oženil.

Další obraz si pamatovala jasně. Vracela se z pouti. Byla tam tehdy sama s malou - asi čtyřletou - Sárou, on vedl za ruku nápadnou blondýnu, která bohužel odpovídala přesně její představě o jeho vkusu. Výrazně namalovaná, držela balónek a růži delšími tyrkysově nalakovanými nehty a topila se v jeho pohledu. Vypadal docela šťastně. Pod rukou svíral obřího medvěda, kterého jí nejspíš vystřelil.

Ester si představila, jak se za zvuku úděsné pouťové hudby nechají vystřelit do výšky na jedné z těch příšerných atrakcí, na které se nemohla ani dívat, aniž by se jí nehoupal žaludek. Nechala by se bývala unášet těmi poťouchlými představami ještě dlouho, kdyby se jejich oči najednou nesetkaly. Ucukla. Myslela, že je schovaná bezpečně v anonymním davu, ale viděl ji. Z jeho pohledu už tehdy cítila něco zvláštního. Kdyby to nebyla úplná hloupost a kdyby si hned nezakázala na to myslet, uvěřila by snad, že ji i po těch letech poznal…

Ze vzpomínek ji náhle vytrhl blikající displej. Jakoby věděl, že na něj myslí. Že po jedné osahává všechny jejich společné vzpomínky. Nevydržela to a telefon zvedla, řekla jen: „Ahoj… promiň, ale nečekám, že se něco někam hnulo… a nic jinýho slyšet nechci, prosím jen mlč… jako jsme to dělávali dřív…. Jen společný ticho…“

Pak tam dlouhé minuty seděla a poslouchala smutný pravidelný dech… Brečela u toho, ale zcela beze zvuku. Slzy se vrátily a zase je měla… Bylo to očistné i bolavé zároveň… Pak zavěsila.

Pravidlo jedna tedy napůl splněno… Že by to nějak pomohlo? Nemohla říct…  Ale uvidíme dál.

Předchozí kapitoly od první po šestou, poslední vždy dole:

Kapitola 1 Čarodějův cylindr

Kapitola 2 Příběh Valentýnský

Kapitola 3 Tak na tři se rozdělíme...

Kapitola 4 Hladová myš na cestě do ráje sýrů

Kapitola 5 Dřív zamrzne peklo... než tě nechám jít

Kapitola 6 Moje oblíbená chyba

Kapitola 7 Pravidla pro příštích 21 dní

Kapitola 8 Nerovný soupeř

Kapitola 9 Špatný až na kost

Kapitola 10 Nikdy mě neopouštěj, ani když ti řeknu...

Kapitoa 11 Růže

Kapitola 12 Rozeznávám

Kapitola 13 Nepředstavujte si bývalého přítele nahého!