Kapitola 6. Moje oblíbená chyba...

(další, šestá kapitola příběhu) Ester se točila hlava. Bylo jí hrozně. A protože byli na sebe napojeni, cítila, že jemu je nejspíš podobně. Nemohla spát, nemohla jíst a všechno kolem jakoby se odehrávalo za průsvitnou clonou.

Děti něco chtěly, skákaly jí po rukou a po nohou, připomínaly neodbytné roztomilé štěkající psíky. Ester je něžně odstrkovala. Nic nemělo smysl. Venku se udělalo hezky, pták se usadil přímo naproti jejímu oknu, slunce olízlo střechy a začínalo hřát. Normálně by to stačilo k pocitu rozlévající se blaženosti. Teď… bez významu.

Tak ráda by ocenila tu krásu, objala svoje děti a postavila dům z lega. Nemohla. Nemohla zvednout ruku. Láska zatracená, pomyslela si. Opravdu dělá z lidí totální loutky. Nejdřív se tady měsíce vznáším a poletuju jako pestrobarevný kanárek. A pak skončím prázdná – s třískou v hrudním koši. A to sakra bolí.

A přitom byla docela spokojená. Předtím. Teda asi. Nedokázala se na to dnešní optikou už podívat. Řešila běžný život, dokázala se rozzlobit nad špatným jídlem ve školce, vyráběla papírové hrady. Hlava byla uplně plná. Byla racionální, všechno srovnané. Nechybělo nic a ani už nic moc nečekala.

Nechápala, kde je její původní osobnost. Kde je ta, která mu hned na začátku sebevědomě oznámila, že na jejím životě on nemůže nic změnit. Tehdy si to vážně myslela.  

Zavřela oči a skoro cítila, jak se jí dotýká. Jak ji objímá. Pak jí to konečně došlo. Byl nemoc. Nádherná a strašná. Osudová a pitomá. Silná a nemilosrdná. Její milovaná nemoc. Oblíbená chyba... Vybavil se jí automaticky text od Sheryl Crow.

Myslela si, že jí ho seslalo samo nebe, ale v poslední době si nebyla vůbec jistá, jestli to místo, odkud pocházel, bylo v té části spektra, kde se ukrývá dobro.

Nehodili se k sobě a dopadlo by to blbě, to jí opakoval. Teď si to říkala každý den jako zaklínadlo. Ubližoval jí a ona pak na oplátku jemu. Využíval to dobré z ní, ale neposkytoval to, co potřebovala. Proč to nefungovalo? Proč jí to bylo uplně jedno?

Zpočátku to přece bylo tak příjemný. Tu a tam si na něj vzpomněla a musela se usmát. Doprovázel ji v duchu na cestách, byl milá vzpomínka, naprosto bezpečná a vzdálená.

Zdálky dolehl křik. Děti se praly. Jako obvykle. Automaticky je od sebe odtrhla. Teď chtěla klid. Vstupovaly neustále do její svatyně, neměla chvíli, aby mohla v klidu přemýšlet, všude někdo byl, někdo něco nutně potřeboval...

Chtěla právě teď jednu jedinou věc... ležet v jeho náručí, líbat víčka, za kterými se skrývaly ty dva spalující otvory, jež ji mohly sežehnout a přitáhnout kdykoliv si zamanuly…ale to nesměla... Ani na to myslet. Bude potřeba vypracovat plán, jak fungovat dál bez něj... A bude to těžké. Zvlášť pokud se budou muset pracovně občas potkávat i dál.

Předchozí kapitoly od první po pátou, poslední vždy dole:

Kapitola 1 Čarodějův cylindr

Kapitola 2 Příběh Valentýnský

Kapitola 3 Tak na tři se rozdělíme...

Kapitola 4 Hladová myš na cestě do ráje sýrů

Kapitola 5 Dřív zamrzne peklo... než tě nechám jít

Kapitola 6 Moje oblíbená chyba

Kapitola 7 Pravidla pro příštích 21 dní

Kapitola 8 Nerovný soupeř

Kapitola 9 Špatný až na kost

Kapitola 10 Nikdy mě neopouštěj, ani když ti řeknu...

Kapitoa 11 Růže

Kapitola 12 Rozeznávám

Kapitola 13 Nepředstavujte si bývalého přítele nahého!