Kapitola 48. Zlomené šípy (Broken Arrows)

Z nemoci se vzpamatovávala pomalu. Vracela se z hodně vzdáleného tmavého tunelu, kde všechno ztratilo barvy. Hlavou jí běžela spousta myšlenek, vzpomínek, časových smyček a obrazů, nejvíc se točila v beznaději.

Připadala si jako šíp, který proti jeho vůli vystřelili, někam mířil, dal tomu letu všechnu svou energii, ale těsně před zásahem se zlomil v půlce a válel se naprosto zbytečně po zemi. Aniž by tušila všechny aktuální okolnosti, cítila, že je pozdě. Pozdě na všechno.  

I když po fyzické stránce už se dávala dohromady, jinak to nestálo za moc. Chtěla se vrátit do práce, co nejdřív, a i když měla každý další den v plánu prostě vstát a jít, ráno to nešlo. Ležela jako kus rozervaného strašáka, kterého někdo zapomněl v poli. Bylo to zlé. Chvíli se nad ní skláněly děti. Pak zase Dan. Připomínalo to pohádku o třech sudičkách. A ta poslední, zlá, bradavičnatá a všemocná, jí měla opět ve spárech. Depresi poznala dobře. Věděla, že musí zavolat psycholožce a to brzy. Jedna její část se nemohla nakopnout a zvednout sluchátko, tušila, že ji Lichá nepochválí.

Když za ní před půlrokem přišla, aby ji zbavila závislosti na zničujícím vztahu k Michalovi, byla tehdy rozhodnutá to dokázat. Místo toho…. New York. Jak si tohle obhájí před Lichou a nejvíc, jak si tohle obhájí sama před sebou?! 

„Strašně nerada vás takhle vidím, Ester,“ zhodnotila její stav psycholožka, „připomínáte mi chvějící se potrhaný papír. Myslela jsem, že když jste se neozvala, že jste tu toxickou věc nějak zvládla. Mrzí mě, že slyším, že jste se nechala vtáhnout do dalšího kola a skončila takhle. Stálo to za to, co myslíte?“
Jestli to za to stálo? Na tuhle otázku si nedokázala odpovědět. Když byli spolu, když seděli na pláži, když se milovali, když se nehádali a našli chvíli klidu, určitě to byly nejšťastnější okamžiky jejího života. Vášeň, naděje, dokonalé splynutí dvou částí… Neměnila by, nevynechala by ani jedinou chvíli. Ale následky? Probuzení, kocovina a prozření, že se vlastně nezměnilo vůbec nic. Fatální hnus!

Připadala si zmlácená, jen modřiny a monokly nebyly vidět. „Jaký má podle vás smysl, co se stalo?“ pokračovala Lichá v sérii otázek. Ester si přišla vyslechnout přednášku o tom, jak zklamala, ale odbornice se dnes zdála více lidská, než obvykle. Kárání bylo minimálně. Dokonce snad i náznak pochopení?!

„Zeptám se vás na tohle, přemýšlejte o tom. Co vlastně chcete? Chcete být tedy s ním? Protože je možné, že šance se naskytla.“

„Chtěla jsem,“ řekla potichu, „uvěřila jsem, že najdeme způsob. Že jsme po tom týdnu jiní, aspoň trochu. Že jsme někam došli, že víme. Ale nezměnilo se nic. On je pořád to nedospělé vzteklé náladové mládě, které vás odkopne při sebemenším záchvěvu větru, který se mu něčím nepozdává. Nikdy v sobě nepotlačí ten vztek, rozpolcenou dotčenost a enormní ego. To není partner pro život, i když ho k smrti miluju a vím, že on miluje mě. Byla jsem svědkem jeho další osobní prohry a už si ho neumím asi vážit. Vytáhl mě na tu cestu, udolal mě sliby, ukázal mi ráj, držel mě, opatroval, ale při první příležitosti mě v návalu lability znovu zabil. Minutu předtím mi přísahal lásku, minutu poté mě nenáviděl. A i když vím, že uzavřel se sebou tisíce dohod, že se to už nestane, opustil mě hned v té první vteřině v letištní hale, kdy jsem ho potřebovala nejvíc. Stačil pohled, že to chápe. Že je se mnou a že tentokrát to spolu zvládneme. Ale když nedokázal tuhle úplně malou snadnou první zkoušku. Jak chce projít složitým bolestivým rozchodem, kde bude spousta podobných situací? Je to nesmysl. Nedokážeme to, obávám se. Nemůžu se na něj spolehnout. A to mi ublížilo nejvíc. Potřebovala jsem ho a nebyl tu pro mě. Myslí a vždycky bude myslet na prvním místě jen a jen na sebe. Kdybych bývala na ten hnusný virus zemřela, ani by o tom nevěděl, protože se neráčil ani zeptat, jak mi je. Neozval se vůbec, po celou dobu! Je to neodpustitelné!" Její dlouho ukládaná ublíženost se drala na povrch jako divoká řeka.
„Ale chtěl se rozvést, kvůli vám,“ připomněla Lichá. „Vím to a bylo to chlapské a statečné gesto, ale netuším, jestli to chtěl vážně kdy udělat nebo to prostě jen tak krásně znělo a dost se to hodilo v tu chvíli.“
Ester mluvila a mluvila a konečně se snad rozplétala ten zatracený zámotek, co jí svíral útroby. Tíha posledních týdnů padala na zem a ramena se s úlevou narovnávala.  

"Jak je možné, že jsem to celou dobu neviděla? To není jen osud, který nás od sebe odhání. To je Michal!"