Kapitola 45. Nemožná mise/Mission Impossible

Vidět tu papírově dokonalou rodinku mu neudělalo dobře. Ne, že by snad čekal, že Ester v návalu upřímnosti praští Dana do obličeje -

nebo se s ním rozejde přímo tam, ale přesto na tom, jak automaticky vplula do role ženušky navrátivší se ze služební cesty, ho cosi znechutilo a rozzuřilo. Rozumem chápal, že nemohla jinak, byly tam děti a seběhlo se to tak rychle… srdcem tomu ale rozumět nechtěl.

Proč jen si nechala udělat děti od toho studeného podnikatelského nekňuby, který Michala vždy jen nepřítomně pozdravil - jako by byl kus stojícího nábytku, nedůležité vybavení pokoje  - a byl si sebou tak nechutně jist, že by ho určitě ani ve snu nenapadlo, že by Ester mohla sténat rozkoší v náručí někoho jiného. A jestli se Michal ještě před chvílí při čekání na zavazadla cítil jako vítěz a vážně doufal, že tentokrát jsou řešení o hodně blíž, teď sám sebe - poražen - teleportoval do nechutné dálky od toho všeho.

A Mirka… Kde se tu sakra vzala? Jasně, že věděl, že se s ní musí potkat a vyřešit spoustu věcí. Ale stát jí tváří v tvář v ten příšerný moment, to byla ještě přidaná hodnota toho odporného rána.

„Tak co, užil sis?!“ začala hned v autě a bylo jí naprosto jedno, že je tam s nimi řidič. „Nemůžeme to nechat na doma?“ zeptal se Michal smířlivě, i když tušil odpověď.

„To by se ti hodilo,“ odsekla a chystala se pokračovat, bradu měla bojovně vysunutou dopředu a ve tváři, ačkoliv použila silné líčení, poznal, že v poslední době málo spala.

„Proč tahle osoba? Co na ní je? Uráží mě to. Cvičím, držím diety, pečuju o sebe, to všechno kvůli tobě! A ty si nakonec vybereš takovouhle mámu od dvou dětí?! Co na ní vidíš? Není ani hubená!“

Michal nevěděl, jak to vyjádřit. Nejvíc ze všeho si přál být někde úplně jinde. Měl chuť na rovinu říct, že kdyby pochopila, že láska není založena na tom, jak kdo vypadá, možná by jí bylo v životě líp. Dobře věděl, že by jen dál ubližoval, že někdo na hraně (a občas bohužel i za hranou) anorexie, jehož celý svět se točí kolem jídla, vlasů, nehtů a plastických kosmetických úprav tohle těžko pochopí. Láska si nevybírá podle vzhledu, láska jde mnohem dál a – naštěstí – ničí očekávané zaběhnuté vzorce. A už vůbec nemohl Mirce prozradit, na co myslel nejvíc - že v posteli je Ester milionkrát lepší, vášnivější, měkčí, vynalézavější, živější… prostě jeho! 

Nechal proud výčitek plynout. Mirka ještě chvíli produkovala slova, aniž by vyžadovala reakci. Urážky střídaly ukřivděné vzlyky. Michal tam sice seděl, ale duchem se snažil přenést zpátky do New Yorku a zkoušel si představit, že se nikdy nevrátili a nedělo se to.

Měl toho právě tak dost. Všech ženských, vztahů, komplikací. Ester i Mirky a nejvíc se zlobil na sebe. Protože měl před mnoha lety šanci si Ester celkem snadno ukrást, dokud byla svobodná. Ale prošvihl to, nenašel odvahu ji oslovit a nepochopil význam toho, co se mu tělo i mysl snažila říct, protože ještě neměl vytvořené kanály, aby to zpracoval. Byl povrchní nedospělé tele a podle toho i vypadal jeho další život. Teď bylo pozdě. Asi...

V hlavě mu proudily zase ty staré otázky, které si myslel, že už vyřešil. Má pravá láska právo všechno zbořit? Před pár hodinami měl jasnou odpověď. Teď vítězila únava, zhnusení a spousta staronových pochybností.

Už byli u domu. Krotce pronesl: „Mirko, prosím, nech toho už. Jsem strašně unavený. Probereme to jindy.“ Taxikář na něj soucitně kývl. „Máte to težký, teda. Držím vám palce,“ pošeptal mu s mrknutím spiklenecky při placení.

Doma si Michal vypnul telefon. Nechtěl slyšet, přijímat ani číst vůbec nic, ani Ester. Po sprše si lehl do postele a naštěstí ho rychle vysvobodila únava. Tvrdě usnul.