Ester se nenápadně ostatními nepozorovaná ohledávala, jestli je ještě mezi žijícími fungujícími bytostmi.
Tělo odtušilo zemětřesení daleko dřív, než nastalo a už mnoho hodin vysílalo nepříjemné signály, které pochopila až teď. Ještě horší bylo, když se otočila a četla Michalův výraz. Věděla, jak těžké bylo pro něj už kdykoliv předtím vidět je takhle pohromadě. Znala ho a viděla, jaké výčitky a pochybnosti to v něm zase vyvolalo.
Hloupý krutý film! Imaginární velikánské kopí se právě zapichovalo do obou hlavních aktérů. Jejich malý křehký domek pečlivě a komplikovaně poskládaný z do sebe lehce pasujících karet se fouknutím rozsypal, jakoby nikdy ani nestál.
Zase všechno v háji! Připadala si, jakoby ji někdo právě znásilňoval duši a ona se nad tím vznášela a nemohla nic dělat. Hrůza, absurdita a rychlost té situace ji zaskočila.
Přesto všechno ale strašně ráda viděla děti, které zbožňovala, a Dan k nim samozřejmě patřil jako otec. Byla to bezpečná krabička, ze které utekla a teď ji do ní víčkem zpátky přiklopili dřív, než se mohla připravit a vlézt tam sama.
Musela fungovat, usmívat se, ale byla za divnou mlžnou clonou. Jedna část hlavy potřebovala rychle zhodnotit scénu po detonaci a přemýšlet nad tím, co se děje, druhá musela vyprávět o cestě dětem, objímat je a být zase jejich mámou. Alespoň, že se mohla vymluvit na časový posun a únavu z letu. Dan ji naštěstí nechal v klidu, naložil kufr do auta a vyřídil pracovní hovor. Všechno bylo při starém. Ester vyslala nešťastný pohled k nebi a pak se očima zase dotkla země.
Když odjížděli, zahlédla Mirku s Michalem, jak nasedají do taxíku. Snažila se zachytit jeho pohled, ale díval se nepřítomně někam k chodníku. Měl svěšená ramena a celá jeho figura připomínala pobořenou sfingu. Připadala si stejně. I když se snažila sama sobě racionálně vysvětlit, že takhle už léta žili a není to ani týden… takže se přece v posledních minutách nic zásadního nezhroutilo. Jenže lhaní nepomáhalo. To, co v New Yorku upletli, byla překrásná složitá opatrně utkaná pavučina přes velikou propast a tu síť právě někdo rozerval na cáry.
Když doma vybalovala šaty a z každého kusu použitého oblečení cítila jeho vůni i nádech hotelového pokoje, rušných ulic a parků, snažila se, aby nikdo neviděl, jak tiše brečí. Kdyby mohla, vzlykala by nahlas. Dobře znala Michalovu povahu, jeho sebetrýznící nálady závisející na signálech zvenčí zpochybňující při sebemenším problému všechno. Přesně takhle je od sebe už párkrát odehnal.
Když se ten bolavě schizofrenní den chýlil ke konci a po všech povinných robotických úkonech uložila konečně děti do postele. Vymluvila se na únavu, zamkla dveře do koupelny a konečně byla sama. Sama s tím vším. Vlezla si do vany, nechala na tělo proudit horkou vodu a dala emocím volný průběh. Otřásala se pláčem a bezmocí. Nebylo to dobré. Takhle to vůbec nemělo proběhnout. Představovala si dlouhé pozvolné loučení, společnou cestu taxíkem, poslední pohlazení a nějakou naději. Cestu po schodech, kdy se měla připravit na nápor dětí a přepnout do svého starého modulu. Co se stalo, byl další naschvál, trhlina v příběhu, za kterou budou nepochybně draze platit.
Vylezla z vany, osušila se a přesunula se do ložnice. Vzala do ruky mobil. Celý den trochu doufala, že jí napíše. Větu, hlásku… něco. Že se nějak ozve. Telefon škodolibě mlčel. Přemýšlela, co teď. Nechtěla takhle jít spát. Stejně se bude v posteli jen převalovat. Něco musela udělat… Pořád tu přece byla hudba, napadlo ji pak. Jejich základní komunikační nástroj, nejpevnější most, věčné spojení a zachránce mnoha situací. Hudba a texty, které existovaly jako nekonečná paleta barev srozumitelná a dostupná jen jim. Stačilo namočit a namalovat dokonalý obraz, tajnou jedinečnou zprávu.
V hlavě jí probíhaly texty a pak jí to naskočilo! Nepomůže nic jiného než zázrak, síla všech dobrých energií a nejlépe celé hejno Andělů. Calling All Angels! Znala dvě skladby s tím názvem, jednu od Lennyho Kravitze a jednu od její oblíbené kapely Train. Ta od Train se jí zdála perfektní. Našla textovou verzi na youtube a pak pro Michala text přeložila, zkopírovala do mailu a klikla na „odeslat“. Nasadila si sluchátka a pustila si písničku několikrát dokola, aby se mohla napojit na člověka, který si ji právě možná v ten moment někde nedaleko taky zapínal.
Train: Calling All Angels
Potřebuju znamení, abych věděla, že jsi tady,
že všechny tyhle řádky překračují atmosféru,
musím si být jistá, že věci začnou vypadat nějak lépe,
protože teď jen cítím, jak se topíme v moři z rozlitého hrnku
A když není žádné bezpečnější místo, žádné bezpečné místo, kam složit hlavu
A když cítíš, že se otřásá svět ze slov, která byla řečena
Já volám všechny anděly!
A já na vás volám, všichni andělé!
Nevzdám to, pokud to nevzdáš ty!
Nevzdám to, pokud to nevzdáš ty!
Potřebuju znamení, abych věděla, že jsi tady,
Protože moje televize je rozladěná a nechce ukazovat nic jasně
Potřebuju důvod, abych pochopila, proč věci musí být, jak jsou
Potřebuju pomocnou ruku, aby mi pomohla najít nějakou vnitřní naději ve mně
Volám všechny anděly!
A já na vás volám, všichni andělé!
Nevzdám to, pokud to nevzdáš ty!
Nevzdám to, pokud to nevzdáš ty!
Navazuje na 43. kapitolu Domů
