Racci poskakovali bezstarostně po nábřeží a slunce klouzalo po vodní hladině i po přilehlých silnicích směřujících k druhému newyorskému letišti Newark.
Doprava v tu dobu nevykazovala žádné známky přetížení, takže všechno stíhali. Ale to nikoho kromě taxikáře moc netěšilo.
V taxíku bylo těžké ticho. Za sklem se naposledy míhalo město, které pro ně poslední dny znamenalo - a bude už znamenat napořád - nádherné okno. Povedlo se jim konečně najít spojení, synergii a užít si čas bez hádek a her. Dostali možnost strávit několik krásných dní vedle sebe. Tenhle den mezi ně už nepatřil, příliš připomínal skutečnost, že je za několik hodin letadlo vyplivne do jejich původních životů. Jestli se něco opravdu změní nebo někam posune, se teprve ukáže.
Ester si ani nepřála, aby to ráno začalo. Sledovala ty velké bílé ptáky venku, zadržovala slzy a myslela na včerejší večeři a noc. Všechno si vrývala do paměti a ukrývala jako poklad nebo zásoby na tuhou zimu. To, jak se dívali bezmocně na hodiny, jak nechtěli ani jeden usnout, protože věděli, že ráno je od sebe začne odtrhávat. Věděli, že - navzdory tomu, co si zkoušeli nalhávat - je to na dlouhou dobu naposled, co se budou cítit takhle volně a šťastně.
Otočil se k ní a měl stejně vodové oči jako ona. Mohli by začít mluvit a zkusit nějak vymyslet, co dál, ale už to pár dní zkoušeli a nedošli stejně nikam. Otázky ležely a lezly všude kolem po sedadlech a nikdo je vlastně zvednout a položit nechtěl. Dotkl se její ruky, chytila tu jeho a držela. Přemýšlela, kolik hodin a minut jim ještě zbývá. Nemohla jíst, jak měla stažený žaludek. Kdyby to šlo, zpomalila by čas. Každý pohyb by rozdělila na milion sekvencí a v každé by ještě byli spolu.
Neodvratnost událostí si vybírala svou daň. Šourali se k přepážkám. Odevzdávali kufry. Usazovali se v letadle, utahovali pásy, objednávali pití. Bylo v tom něco roboticky nešťastně plochého.
Co kdyby s nimi spadlo letadlo, napadlo Ester na okamžik. Zničilo by to tu příšernou rozlézající se bolest, co měla uvnitř. Měla permanentní pocit, že už to celé jednou prožila a odtrpěla. Viděla, že jemu taky není moc dobře. Objednali si whiskey a připili si na cestu. Uvolnění uvítali.
Naklonil se k ní: „Hezky voníš, musím si to ještě užít.“ „Děkuju,“ řekla a neměla na mysli tu milou pochvalu parfému, co jí koupil. „Na tohle nezapomenu, Michale, možná nejhezčí týden úplně vůbec.“ Objali se. Zůstali tak, co nejdéle se vydrželi nepohnout.
„Nesmíme to brát tak dramaticky. V pondělí se přece uvidíme v kanceláři,“ pokusila se to nějak zlehčit. Trochu se ušklíbl. „Ester, že s tím tentokrát vážně už něco uděláme?“ Znělo to naléhavě. Pokrčila rameny. Věděli, že jakmile opustí letiště a rozloučí se, zaručeno není nic.
Přistání bylo hladké, ani se nestačila bát. Prošli pasovou kontrolou a čekali u pásu se zavazadly. Otočil ji k sobě a líbali se. Síla, délka a vroucnost polibku nutila lidi se na ně dívat, někteří se trochu pohoršeně odvrátili. „Miluju tě, Ester, chci, aby sis to opakovala, ať se stane cokoliv.“ Utřela si slzy a nadechla se. Vydali se k posledním společným dveřím bezcelní zóny. Za nimi je čekal jejich starý život a byl mnohem blíž, než tušili. Michal stál jen o krok za ní, když uslyšel veselé: „Mamííííííííííííííííí….. překvapenííííííííííí!“
V příletové hale stál Dan a Esteřiny děti. Obě se na ni vrhly. Dan šel jejich směrem, lehce mu pokynul na pozdrav a pak objal svou ženu. Michal viděl, jak je ztuhlá a jen těžko nachází rovnováhu. Ve zmatku se na něj otočila a vyslala pohled plný beznaděje. V hrudi ho nepěkně zabolelo.
Někdo ho chytil za loket. Překvapeně zíral. Byla to Mirka. „Co koukáš?“ zeptala se nevrle a zle se podívala směrem, kterým Ester odcházela. „Přihlásila jsem nás na párovou terapii, začínáme ve středu.“ Michal nestačil zpracovavát všechny vjemy, které se na něj právě nahrnuly. Potřeboval se nadechnout.
„Jdeme domů!“ řekla Mirka a Michal ji neochotně následoval. Doma byl zcela jistě úplně jinde...
Sbohem, New Yorku...
