No, tak tohle nám fakt chybělo, pomyslela si Ester, která právě spadla ze šťastného mraku a roztříštila si zase bradu o dlažbu. Zlobit se ale mohla leda tak na sebe.
Pitomá chyba. Copak to nikdy neskončí? Nešlo by si navzájem jednou neublížit alespoň 24 hodin v kuse?
Znala Michalovy slabé stránky a nemalá dávka žárlivosti, nedůvěra a podezíravost patřily mezi ně. Jasně, měl právo se naštvat. Bylo by bývalo z pohledu téhle chvíle určitě lepší mu o tom setkání prostě říct. Ale když se včera náhle zeptal, nechtělo se jí rozpitvávat dávnou historii, uprostřed jednání, v cizím prostředí, v zasedačce mrakodrapu. A potom už nebyl čas nic vysvětlovat, odehrávaly se úplně jiné, zásadnější věci.
Co teď dělat? Vypadal naštvaně, zklamaně, dotčeně – jako tolikrát předtím. Ester si připadala ukřivděně. Jak si může vůbec myslet, že by s Jessiem něco vážně měla a pak by šla s ním a prožívala tak intenzivně to, co se dělo? Copak minulých 10 hodin jde smazat kvůli nedorozumění? A klidně to nechat celé zkazit, žluknout a tu krásnou noc znehodnotit?
Kéž by mohla zmrazit ten moment, vrátit se o deset minut zpátky a zastavit přicházející bouři. Ale to už nešlo. A Jessie? Co to je za pitomej nápad a dvojznačnej vzkaz… V duchu mu „poděkovala“ za pěknou komplikaci. Proč poslíček nenechal kytku před jejím pokojem a hledal Ester u Michala? Mohla mít štěstí, najít ji sama a nenápadně uklidit a na Jessieho by nikdy nepřišla řeč. Teď by bývali s Michalem seděli u snídaně a drželi se za ruce. Souhra smolných náhod. Jak jinak… V jejich případě se na to dalo vsadit.
Ester byla unavená z těch nekonečných soubojů s ním. Sledovala, jak se zase pokouší opustit pokoj a někam zdrhnout. Chystal se určitě říct, že jde pryč a chce být sám. Ester mohla tu větu klidně vyslovit za něj, jak dobře ho znala. Zastavila ho. Musela. Pokusila se o záchranu situace, která ale nejspíš zachránit nešla.
„Sedni si laskavě tady a poslouchej mě dobře. Jestli to takhle budeme vést pořád dokola, nikdy se nic nezmění. Musíme se naučit pracovat s naší smůlou a tvým výbušným povahovým naturelem.“ Bála se, že ji odstrčí a odejde. Ale asi už byl taky unavený z toho nekonečného zraňování a usmiřování. Sedl si a čekal.
„Včera a dneska to bylo krásný, Michale. Výjimečně. Nepopsatelně. Ale první malá šmouha, kterou vidíš, tě zase rozpálí tak, že mě chceš klidně odepsat. Život je plnej takových situací a nedorozumění. Motáme se v tom už roky, nedovolím ti, abys nás do toho zase hodil. Takhle se nedostaneme nikdy dál než do postele a pak z ní. Pojďme si v klidu promluvit. Nic špatnýho jsem neudělala!“
Nevypadal moc přesvědčeně. „Tak prosím, dělej, vysvětluj… jsem zvědav.“
„Ach jo… tohle bude těžký. Jsi totiž tak podezíravej, že se mi ani skoro nechce. Cokoliv řeknu, budeš převracet v sobě a nevím, jestli tomu, co ti budu vyprávět, stejně kdy uvěříš. Ale nemůžu už vrátit ten moment, kdy jsem ti to setkání z mnoha důvodu zatajila. Takže ti to teď prostě naservíruju a dělej si, co chceš, jen prosím přemýšlej, kam jsme došli a o co všechno zase přijdeme, když začneš blbnout.“ Sledovala jeho ztuhlé kontury obličeje a jak se vážně tentokrát snaží potlačit nedůvěřivý vztek - kvůli nim oběma.
„Včera jsem se sešla s dávným přítelem, co tu žije, chodili jsme spolu, když jsem byla před časem v Americe a chtěl si mě tehdy vzít. Je to strašně dávno. Neplánovala jsem to setkání, ale napsala jsem mu před 2 dny trochu naslepo a náhodou měl čas. Byli jsme se projít a pak jsem mu v kavárně vyprávěla, jak se nemůžu hnout z místa, protože - ať dělám, co dělám - stejně mám v sobě pořád zapsanýho tebe. Řekl mi spoustu krásných věcí o mně a taky řekl, že vždycky věděl, že není pro mě ten pravej. A že to nejspíš budeš ty. Pak jsem se rozloučila a šla za tebou. Nic víc se nestalo.“
„Mělas mi to říct,“ hlesl smutně. „Měla…“ souhlasila. „Beru vinu na sebe. Ale copak se neznáš? Zeptal ses mě v úplně nevhodnou chvíli. Nebyl čas na vážnej delší rozhovor a tvoje podezírání. A pak jsi změnil totálně chod večera tvojí atomovkou o rozvodu. Michale… tohle je jedna z těch zkoušek, co jimi pořád procházíme. Jedna z těch překážek, co nás mají rozdělit a máš to teď pro změnu úplně v rukou.“
„Chci ti věřit Ester, už kvůli posledním hodinám, ale i tak mám nějak zkaženej den. Nech mě na chvíli vypadnout. Sejdeme se na školení.“
Ester ho nechala jít. Pak snídala sama, popíjela kafe, sledovala hotelové hosty, jak se spolu baví a měla vztek na sebe i na něj. Měla chuť ho něčím praštit za tu tvrdohlavost, ale věděla, že by mu hned v zápětí začala tu ránu ovazovat. Tenhle vztah byl zkrátka sladkohořká past.
Tina Turner: I Don't Wanna Fight/ Už se nechci hádat
Na obloze svítí vybledlý měsíc
Je to ten druh, při kterém si můžeš něco přát
Jako světlo v tvých očích,
na kterém stavím moje sny
Náhle tam není
Někde se něco stalo
A my oba víme, proč
Ale já se stávám silnější
Musíme přestat předstírat
Nemůžu žít takový život
Je mi jedno, kdo má pravdu a kdo se mýlí
Už se opravdu nechci dál hádat a bojovat
Trochu moc řečí, lásko
Vyspěme se na to dneska
Už se opravdu nechci dál hádat
Je čas to nechat být
Unavená ze všech těch let
Vyspěme se na to dneska v noci
Už se opravdu nechci dál hádat
Jsem už unavená ze všech těch her
Lásko copak nevíš
Že už nechci ubližovat
Je čas z toho odejít, miláčku
Je mi to jedno, kdo za to může
Opravdu už se nechci dál hádat
Už je vážně čas nechat to být
