Kapitola 40. Nechci zmeškat ani jediný okamžik

V záplavě nešťastných stinných nocí, kdy nebyli a nemohli být spolu, si nešlo vybavit žádnou podobnou té dnešní.

Jakoby na krátkou chvíli ustal boj titánů a všichni rozhodčí z vyšších sfér si taky potřebovali sednout a oddechnout, než začne další kolo odhánění těch dvou od sebe. Michal s Ester spali klidně, zabořeni jeden do druhého a na rozdíl od jiných nocí, rán, odpolední a dalších kratochvil, kdy se vždycky museli rozloučit a vrátit se tam, kam vlastně srdcem vůbec nepatřili, dneska poprvé nikam nespěchali. Žádné potají, hotel stranou, na pár hodin. Celá noc včetně probuzení. Mohli vedle sebe ležet a nikdo je nečekal, nehledal.

Michal se párkrát za noc vzbudil, aby se ujistil, že tam pořád je. Díval se na ni, jak spí. Nikdy by nevěřil, že je schopný cítit se takhle. Kdyby to nepovažoval za nedostatečně chlapské, nemusel by si v hlavě okamžitě vypnout song, který se mu chtě-nechtě rozezněl. Byla to na jeho vkus moc sladká písnička „Don´t Wanna Miss a Thing“ (Nechci zmeškat ani jedinou věc) od Aerosmith.

Mohl bych zůstat vzhůru,
Jen abych tě slyšel dýchat
Sledoval tě, jak se usmíváš ze spánku
Zatímco jsi daleko a sníš
Mohl bych strávit svůj život
V tom sladkém odevzdání
Mohl bych zůstat ztracen navěky v této chvíli
Každá chvíle strávená s tebou
Je chvíle, kterou opatruju jako poklad
Nechci zavřít oči
Nechci usnout
Protože bys mi chyběla, miláčku
A já nechci zmeškat ani jedinou věc
Protože i když o tobě sním
Ani ten nejsladší sen tě nenahradí
Pořád bys mi chyběla, miláčku
A já nechci zmeškat ani jedinou věc
Ležím blízko u tebe, cítím tlukot tvého srdce
Zajímá mě, o čem sníš
Zajímá mě, jestli jsem to já, koho vidíš
Pak tě líbám na víčka
A děkuji bohu, že jsme spolu
A prostě chci zůstat s tebou
V této chvíli navěky, navěky a navždy

Ne… tohle je přece určitě pro holky! Říkal si, ale pořád ji slyšel v uších. Tušil, že se jim otevřelo jen nějaké dočasné menší okno slasti, ale doufal, že bude otevřené, co nejdéle. Byl tak rád, že ji sem do New Yorku vytáhl, rozhodně to stálo za to. Dokonalá noc. Ležel vedle té správné bytosti. A ten pocit byl tak zatraceně dobrý! Kdyby šel zastavit čas. Vypnout všechny okolnosti, zrušit jejího muže a přivlastnit si její děti… které znal jen z dálky, ale měl je i tak vlastně rád. Byly to přece kusy Ester, víc ho nezajímalo.
Nebo, kdyby šlo vrátit čas a být dvěma svobodnými bezdětnými lidmi, co se klidně mohou zamilovat, chodit spolu, vzít se, postavit si dům a dělat co se jim zlíbí. Bez překážek a rozjetých cest, které se ne a ne protnout.

Často uvažoval nad tím, co se stane, když se někdo tak silně pokouší utéct něčemu, co chce úplně nejvíc. I když se tolik snažili, stejně je magnety zase připlácly na sebe. Ale co bude dál?

Probudila se. Usmála se. Ten okamžik si chtěl uložit navždycky. Fotil si do hlavy hotelový pokoj, postel, její vůni, světlo, které dopadalo na nahé rameno a milované oči, které konečně zase vyzařovaly nějaký cit. Povedlo se mu to. Byla živá! Přitulila se k němu a to bylo všechno, co potřeboval. Jen tak leželi, dvě nahá těla nalepená na sobě nejblíž, jak to jde, a neříkali nic.

„Mám hlad,“ řekla mlsně po chvíli a olízla mu ucho, „půjdem na snídani?“. Souhlasil. Šla si dát sprchu a Michal se oblékal. V tom někdo zaklepal. Sice netušil, kdo by je tu teď mohl rušit, ale vydal se ke dveřím.

Poslíček mu podal obrovskou krásnou květinu. Michal nechápavě držel dárkový koš, ze kterého ta rostlina trčela a zavíral dveře.  

Ester vylezla nahá ze sprchy, měla dobrou náladu, těšila se na snídani a ještě netušila, co se odehraje v příští vteřině.  Uviděla Michala, jak vztekle čte z lístku: „Ester, děkuju za včerejšek, bylo to nádherné, tak rád jsem tě viděl. Navždy tvůj, kdykoliv… jakkoliv… Jessie“

„Takže na nákupech, jo??? Kdo je sakra Jessie?“ hřímal naštvaně a jeho pohled byl plný pachuti zrady a žárlivosti. Jakoby předchozí noc někdo právě roztrhal a hodil do koše. Chvíle nádhery skončila. Titáni už zase vytáhli do boje.