Kapitola 37. Empire State Of Mind

Přibíhala na poslední chvíli. I když je Manhattan plný zdánlivě přehledných na sebe kolmých ulic, stejně agenturu 5W Public Relations chvíli hledala.

GPS v telefonu totiž mezi vysokými budovámi funguje nepřesně. Motala se v ulicích a už ji bolely nohy. Když uviděla ceduli, ulevilo se jí. Pozdě skoro nikdy nechodila. Teď už jela výtahem do 34. patra vysoké černé skleněné budovy.

Krásné místo, říkala si, mít sídlo firmy přímo naproti Empire State Building, to musí být něco. Ani si nechtěla domýšlet, kolik tu stojí nájem kanceláře. Ještě měla v hlavě rozhovor s Jessiem. Někam jí to posouvalo, ale ještě nevěděla kam. Když mu vyprávěla jejich příběh takhle v kostce, chtě-nechtě si části prožívala znovu. Jak něco tak hezkého, může dopadat tak komplikovaně a blbě?

Michal čekal nahoře u výtahu. Sledoval hodinky a viditelně se mu ulevilo, když vystoupila. Viděli se naposledy večer za poněkud zvláštních okolností a mohla s trochou nadsázky prohlásit, že si včera prozkoumala každý jeho záhyb, přesto… něco se změnilo. To, jak se na ní podíval, když vystupovala, v ní rozeznělo zanesenou vzpomínku na jejich první setkání. Už se nezlobil jako včera. V očích měl něco nového. Naději, možná i záchvěv jakési volnosti? Přičítala to vzdálenosti od domova a neměla čas to analyzovat, protože se museli představit a zapsat na školení.

Příštích několik hodin strávili vedle sebe a jejich prsty téměř synchronně zapisovaly poznámky do notebooků. Občas se na něj opatrně podívala, stále cítila příjemné chvění. Pořád se jí líbil. Sledovala během let, jak kousek od ní pomalu stárne a mění se z rozháraného kluka, co si moc nerozumí, v někoho vzdáleně připomínajícího opravdového muže. Ale tolikrát se v něm zklamala, že se opravdu bála věřit čemukoliv.  Čekala, že jí během života někdo vezme dech z plic, ale nečekala, že jí tam místo vzduchu bude trvale nalévat jed. 

Už končili, Michal se k ní naklonil: „Kdes byla celý den?“ Nechtělo se jí to rozebírat a tak jen neurčitě odpověděla, že lítala po městě a nákupech. „Pojďme na Empire State, když je hned naproti,“ řekl pak. Ester neprotestovala, venku se stmívalo, pohled na to, jak se tohle město začíná rozsvěcet do tmy, si nechtěla nechat ujít.

Když platili vstupné a pokračovali do výtahu, Michal zvažoval, jestli je ta správná chvíle, kdy prozradit zprávu o rozvodu. Nechtěl nic pokazit. Od rána si užíval ten pocit. Byl někdo, kdo může naplno bojovat o to, co chtěl. Bez výmluv a bez překážek na jeho straně hřiště. Žádní kostlivci ve skříni, ani nevěra a výčitky. Volnost.

Ve výtahu nemluvili. Vzal ji za ruku. Podívala se na něj, lehce se usmála a stiskla. Pak ji pustila.
Konečně stáli nahoře.  Město jako na dlani, Velké jablko omývané mořem. Mosty, parky, muzea, žluté taxíky, železo, beton, sklo. Vznášeli se nad tím, tak blízko nebi a mrakům. V ohromující výšce, kterou si nějaký zpupný zástupce lidstva dovolil navrhnout a vystavět.  Na místě, kde se lidi objímají, líbají a žádají o ruku. Vnímali naplno sílu toho momentu. Jejich komplikovaná cesta je zavedla až sem. Na jiný kontinent, na druhý nejvyšší bod města.

Procházeli se mlčky dokola té ohromující „rozhledny“ a občas se na sebe podívali. Tady z ptačí perspektivy vypadalo všechno tak malé a všechny problémy a komplikace natolik vzdálené.

Michal se rozhodl zkusit prolomit ticho. Bylo toho moc, co chtěl vyslovit, ale nevěděl, jak začít. Nadechl se, otevřel ústa, ale pak neřekl nic. Jako tolikrát předtím. Prokletí. Některé věci se nemění.

Vypadala tak posvátně, dívala se do dálky někam směrem k New Jersey. Vítr si pohrával s jejími vlasy staženými narychlo do culíku. Dotkl se jejího pasu a zezadu ji objal. Neucukla. Naopak opřela se o něj. Měla v očích slzy, které on nemohl vidět, ta krása kolem byla ochromující. Myslela na to, jak po sobě kdysi toužili a co by tehdy dali za okamžik jako je tenhle. Jakou energii měli. Museli se tak dlouho spoléhat na náhodu, aby spolu mohli strávit pár minut. Teď jsou oba tady. V New Yorku, vysoko nad střechami, jeden s druhým, mlčky.   

„Řekni mi, co jsme měli udělat líp?“ promluvil konečně. Otočila se k němu a zadívala se do těch dvou bezedných studen, které - aspoň měla pocit -  byly vyrobeny jen a jen pro ni, aby si v nich mohla číst. Vzkazy, co tam byly, nikdo jiný dostat nemohl, tím si byla jistá. Často to bylo všechno, co měli. „Zalepit si oči a nikdy se na sebe raději nepodívat,“ vydechla potom.

„Chci ti něco říct… Na tomhle neskutečnym místě, kde jsem si nikdy ani ve snu nepředstavoval, že spolu budeme stát. A teď tu vážně jsme.“ Udělal pauzu pro dělší nádech a chystal se pokračovat: „Zkus mi odpustit. Vím, že to nepůjde hned. Ale prosím, zkus to. Promrhal jsem tolik času, když jsem na sobě zkoušel ty stupidní „moudra“, co pokrytecky tvrdí, že člověk má ocenit a naučit se bejt spokojenej s tím, co má. Jak jsem jen ty žvásty mohl vypouštět z pusy?! Nejraději bych si teď zato nafackoval. Za každej den, kdy jsem nebyl s tebou. Tolik jsem se snažil udělat správnou věc a namluvit si, že budu schopnej naučit se žít v nějakym ujetym stavu sebetrýznění a sebezapření…  V domnění, že dělám správnou věc, jsem trápil Mirku, trápil jsem tebe a mučil sebe, utíkal jsem od tebe, lhal všem okolo a ubližoval ti. Ale tak rád bych to nějak spravil.“ Nadechl se a chtěl pokračovat. Než se ale stačil dostat k tomu nejdůležitějšímu, přerušila ho.

„Vím, jak ti asi je. A hezky se to poslouchá. Ale opravdu nevím, jak mám oživit to okouzlení, které jsi ve mně po částech záměrně udusil. Jak nastartovat tu magii a slabost pro tebe. Jsi muž, se kterym můžu klidně spát, přitahuješ mě a moc jsme toho spolu prožili. Ale víc teď nabídnout asi neumím. A nejsmutnější je to, že mám přesto všechno pocit, že konečně vidím v tvých očích to, co jsem tam vždycky chtěla vidět.“

Michal ji chytil za ramena a upřel na ni zrak plný ublíženosti: „Slíbila jsi mi hned na začátku, že na mě počkáš, Ester! Že mě nikdy nepřestaneš milovat a že počkáš někde na tý cestě, až tam pozvolna dospěju. Slíbilas mi to! Že tu pro mě vždycky budeš. Dovedla jsi mě, kam jsi chtěla. Jsem tady…dusím se láskou k tobě a jsem na kolenou. A co děláš ty? Necháš mě pomalu dodělávat jako postřelený zvíře, před tvýma očima? To je tvoje lekce pro mě? Děkuju pěkně.“

Viděla, že tohle je skutečná bolest, ale co měla říct? Že si s nimi osud zase zahrává? Jednoho nechá hořet a v druhém to uhasí?

„Co ti mám na tohle říct? Že za to nemůžu? Že prostě naše cesta je věčný míjení? Že jsem tvoje druhá půlka se vším všudy, co k tomu patří? Že když u tebe vychází slunce, u mě zapadá? Přizpůsobila jsem se ti, vyvinula se vedle tebe, jako počítačový program, co se velmi rychle všechno učí za běhu. Měla jsem na výběr – umřít nebo se adaptovat. Stalo se to druhé. Milovala jsem tě a trpěla jsem. Tak strašně moc. Objímala jsem v noci ty tvý dvě špatno-dobrý duše zakletý do dvou lidí v jednom. A dneska tady - mimo prostor a čas -  jsem možná pochopila něco zásadního: Ty a já, Michale, s sebou neseme stigma dvou bytostí, co k sobě někde jinde patřily a co se sobě zřejmě ztratily. Pokud je něco takovýho vůbec pro tebe možný si připustit.  A v týhle dimenzi jsme se vůbec poznat neměli, neměli jsme o sobě ani vědět. Dostali jsme tolik odlišností a překážek, aby se to nemohlo stát. Jenže jsme se navzdory tomu zase našli. Jsme jako nějaká chyba logarytmu, nějaká trvalá porucha opačných pólů, kterou se snaží někdo opravit. Porušujeme nepsaný zákony vesmíru. A vesmír se nám brání, protože to možná máme sílu celý rozmetat.“

„A nebo zachránit…“ dodal Michal. „Co když jsme prostě jen nebojovali dost a máme na to to vyhrát? Teď mě dobře poslouchej. Rozvádím se, Ester. Ráno jsem to řekl Mirce a chci, abys to věděla. Právě teď a tady. Jak tohle zapadá do tvojí koncepce?“ dodal, zavřel bolestivě oči, pak je zase otevřel a vydal se pomalu k výtahu. „Sejdeme se v hotelu, musím se teď trochu projít.“ Automatické dveře se za ním zavřely.

Ester stála sama s otevřenou pusou na jedné z nejvyšších staveb světa. Ztratila pevnou půdu pod nohama. Zavrávorala a měla pocit, že určitě omdlí. Pak se opřela o železné zábradlí. Po tvářích jí tekly slzy, proudy slz, zalykala se pláčem. Chtěla za ním běžet, ale nemohla se hnout. Brečela nad tím vším, co si navzájem udělali a proklínala tu sílu, která za tím vším stála. Slané kapky padaly dolů na potemnělé, ale přesto jasně zářící město.

Brečela a myslela na písničku od Calling, kterou kdysi poslouchali oba společně do nekonečna.

Calling/Stigmatized

Stigmatizovaní

Pokud se tě vzdám, vzdám se sám sebe
Pokud vybojujeme, co je pravda, budeme vůbec někdy…?
Ani sám Bůh a víra, kterou znám
Mě nesmí zkoušet zadržet, držet mě od tebe

Provokuj mě, chytni mě za ruku
A pak mě opusť nebo mě přijmi takového, jaký jsem
A budeme žít naše životy stigmatizovaní

Cítím, jak se mi krev rozběhne v žilách
Když slyším tvůj hlas, přivádíš mě k šílenství
Hodinu po hodině, den po dni
Každou osamělou noc, kdy sedím a modlím se

Žijeme naše životy na různých stranách
Ale budeme držet spolu ty a já
Jen žít naše životy stigmatizovaní

Budeme žít naše životy, přijímat rány, každý den
Budeme žít naše životy, ale vím, že najdeme cestu

Věřím v tebe
I když tomu nikdo neporozumí
Věřím v tebe a všechno ostatní mi je jedno
Když budeme nosit stigma

Musíme žít naše životy
Musíme žít naše životy
Budeme žít naše životy
Budeme žít naše životy
Budeme žít naše životy
Stigmatizovaní