Kapitola 31. Wicked games (Zkažené hry)

Tak rád by už zatraceně aspoň věděl, jestli se rozhodla. Čekání bylo ubíjející. Den odletu se blížil a pořád žádná odpověď. Jen odkládání a prosba o více času... ale kolik ještě? Ester…

už mi přece musíš říct, na čem jsem… Nenech mě takhle nedočkavě levitovat…

Roli čekatele moc dobře nezvládal. Neznal ji. Trápit takhle někoho jiného? Lahůdka... Opačně... nic moc.

Nemohl se soustředit. Rozhodně ne na nic pracovního. Prohlížel si raději roztěkaně místa, kam by Ester chtěl vzít. Byl v New Yorku jen jednou a to ještě jako student na dva dny. Tehdy stihli jen vyjet výtahem na Empire State Building, udělali povinnou fotku na Time Square a zvládli výlet lodí k Soše Svobody. Teď by si chtěl to město užít mnohem víc. Vydat se do čínské čtvrti, povečeřet v baru v East Village, procházet se Central Parkem, možná zajet do New Jersey, koupit lístek na muzikál. A hlavně být s Ester, bojovat o ni, přesvědčit ji, aby s ním po návratu zůstala napořád.

Telefon se konečně rozdrnčel. Volala mu jeho asistentka. Kdyby ho někdo z dálky sledoval, viděl by roztomilý koncert pocitů. Chvíli kýval naléhavě hlavou, pak radostně vyskočil, položil sluchátko a začal rychle chodit po kanceláři sem a tam. V očích měl nevýslovnou radost ostře namíchanou se vzrušením. Ester právě na osobním oddělení potvrdila, že do New Yorku poletí a vyzvedla si vouchery na diety.

Michal měl chuť vyběhnout z kanceláře a přede všemi ji obejmout. Místo toho jen pomrkával, jestli nepůjde kolem na oběd. Když už to nemohl vydržet, vytočil její linku.

Zněla odměřeně. „Kývla jsem na to, Michale, ale nic nečekej. Jde mi o především o výlet do oblíbeného města a to školení.“  usadila ho: „ a musíme si stanovit pravidla... Je to služební cesta. Dva kolegové… Nic víc. Chci svůj samostatný pokoj v hotelu.“ Michal jí skočil do řeči: „ Vím, Ester… je to úplně na tobě. Mám strašnou radost, že jedeš. Ani nevíš, jak moc se těším… Mám spoustu plánů… a “ - „A já spoustu pochybností…“ povzdechla si, ale v duchu se usmála. Nemohla uvěřit, že budou spolu konečně delší čas sami… A přitom to bylo tak snadné, proč něco takového nepodnikli dřív, když ho ještě zbožňovala? Proč na to neměl tehdy odvahu. Teď ji ale pronásledovaly především výčitky. Proč to neumí odmítnout? Pořád nad ní měl tu moc.

Výčitkami se zabývala i příštích několik dní. Rostly jako hromada dřeva před pálením čarodejnic. Když četla dětem před spaním pohádku, když vařila, když nakupovala, skládala prádlo do skříně…. když předávala děti chůvě, když dávala věci do kufru, když ležela v noci vedle Dana a poslouchala jeho poklidný nic netušící dech. Přece se už rozhodla, že povede život bez té zničující lásky, ale v klidu. Do jaké jámy to zase dobrovolně padala a kolik jí bude tohle stát?

Zato Michal byl ty dny v radostném oparu. Musel si dávat pozor, aby si v práci i doma nebroukal  nahlas. Zažíval návaly štěstí, dokonce i Mirka si doma všimla, že se na tuhle služební cestu nějak podezřele třese a prohodila několik podezíravých poznámek. Michal to opatrně přecházel, ale vlastně mu to bylo docela jedno. Stejně plánoval, že pokud se cesta vydaří tak, jak chtěl, po návratu trvající domácí utrpení rozsekne. Mirka si zasloužila, aby ji někdo miloval tak, jako on miloval Ester. Bude to bolet, ale bude to tak správně. A on už chtěl dělat věci jen správně. Uvnitř se cítil jako divoký kůň, co se už brzo snad dostane z ohrady.  

Večer před jeho odletem se s ním Mirka chtěla milovat, ale předstíral, že spí. Nemohl se jí dotýkat, ani se nechtěl přemáhat. Zítra bude v letadle s tou správnou ženou, s tou jedinou pro něj vyrobenou ženou… Celou noc se převaloval, jak nemohl dospat.

Taxík přijel včas a všechno vycházelo perfektně. Trochu ho zarazilo, jak moc. V terminálu si dal u stánku donut s karamelovou polevou a ranní espresso. Užíval si jeho vůni, pohled na spěchající lidi s kufry a pomalu se rozhlížel, aby Ester uviděl a mohl jí jít vstříc. Těšil se tak moc, že koupil i kytku. Co na tom, že jí Ester za chvíli zahodií protože do letadla si ji moct vzít nebude. Chtěl, aby to bylo perfektní od prvního momentu…

Jeho telefon v kapse lehce zavibroval. S úsměvem ho vyndal z kapsy a četl: „Michale, vím, že mi tohle asi neodpustíš, ale já s tebou prostě jet nemůžu. Promyslela jsem to a nejde to. Ve firmě jsem to už zařídila a nahlásila. Moje letenka je zrušená. Promiň. Ty ale leť a užij si to. A nevolej mi, prosím. Ester“

Michal četl znova a znova a odmítal vnímat význam těch slov. Tělo se podivně podlamovalo v náhlém návalu celkové slabosti. Opřel se o zeď. Literárně by se jeho stav dal nejspíš nejlépe popsat slovy „vrazila mu dýku do srdce“.  S tímhle absolutně nepočítal, byl si už jist, že pojede. Vždycky přece nakonec udělala, co chtěl.  Že by už vážně už na ni neměl žádné nástroje… Jak se to mohlo sakra stát?

Stál tam ještě chvíli a trčel z davu jako pitomec s kafem a kytkou. Obojí pak hodil prudce do koše a vydal se k check-inu. Tvář mu zešedla a ztratila výraz. Normálně u přepážky striktně vyžadoval přesná sedadla v letadle, ale teď mu to bylo úplně jedno. Stejně jako počasí, hodiny, barvy, hlad, žízeň, horko nebo zima. Všechno se slilo v šedou beztvarou hmotu. V puse cítil jen pachuť doznívajícího kávového bahna.

V letadle se usadil ve ztuhle vzpřímené poloze a hleděl upřeně na síťku na sedadle před sebou. Zapíchl do ní prázdné oči. Nespustil z ní pohled příštích nejméně 90 minut letu. Ignoroval i bezpečnostní výklad letušek, nevnímal start, ani nabídku občerstvení. Byl tak mimo sebe, že ani nepostřehl, jak se v první třídě jemně zatřásla a poodhrnula oponka oddělující od sebe dvě části letadla.  Dvě známé oči ho opatrně sledovaly.

Ester, která měla za minulé roky nalítáno dost mil, aby si mohla dovolit upgrade do první třídy, minulé dvě hodiny strávila nepozorovaně v oddělené letištní business lounge a do letadla nastoupila těsně před odletem. V noci po hodinách přemýšlení došla k závěru, že mu to tentokrát všechno prostě nedá jen tak zadarmo. Teď toho litovala, protože na dálku vypadal opravdu hrozně… snad to nepřehnala.

Jen se snažila odhadnout, kdy bude ta správná chvíle, ukázat se mu…