Pokračování příběhu o lásce a spojení, které nejde skoro ani popsat slovy... jen pro ten dnešní den....„Tma nás už opouští,“ řekla smutně a přivinula si ho blíž.
Nepatrně kývl, v očích měl směs štěstí i smutku: „Věděli jsme, že to bude jen chvíle a pocit dočasnosti...“
Otevřela doširoka oči a užívala si, zapletená do jeho nohou, rukou ramen, poslední přesně odměřené kapky společné přítomnosti. Tam, kde teď leží, bude prázdno. Proleželý voňavý polštář a díra, díra v duších.
Nadechl se: „Chci ti říct...“ Položila mu rychle ruce na rty.
„Nemusíš... vím.“
Usmál se. Přesto otevřel ústa…
„Doufal jsem, že to nebude dobrý, že se ráno mlčky rozejdeme. Víš. Tak nějak trapně, rozpačitě… a budeme mít snad klid…“
„Kéž by to tak bylo, taky jsem trochu doufala… Hořko-sladkej konec…Ale bylo to…“
Skočil jí do řeči: Nádherný… jako…“
„Jako ty…Zase mi kradeš myšlenky, jako vždycky…“ usmála se.
„Víš vůbec, že všechna ta tuctová prázdná, kýčovitá slova s tebou znovu nabývají na významu? Najednou se zase plní a chci je používat a hodně... Slova jako dokonalý, krásný, božský, úžasný, neopakovatelný, nezapomenutelný, láska, nekonečno, navždy... A ta hrozná bolest…Bolest, co se rozpíná... Prázdno, stesk, stesk s velkým S, když se neobjevíš, když tě čekám, když jsi nemocná, když moc brzo zmizíš…. “
„....Mám to tak moc... moc stejně…“
„Je krásný, konečně moct i mluvit. Bál jsem se, že tě zklamu. Ve všem. Nejsem žádný hrdina z pohádky. Jsem, co jsem… Varoval jsem tě mnohokrát.“
„Vím, kdo jsi. Nemám strach.Taky jsem mnohem obyčejnější, horší, hloupější a skutečnější, než jsem se ti třeba mohla občas zdát. To jen „to“ kolem nás bylo zvláštní. Jak magnetická síla, kterou nezničíš. A hrozný bylo, že jsem to nejdřív viděla jen já. Připadala jsem si bezmocná, jako v hloupym filmu bez konce. Jako někdo, kdo objevil něco tak zásadního jako třeba…. třeba, že existuje UFO, ale nikdo – dokonce ani nejlepší přítel – mu nevěří. Všichni se ho jen snaží zavřít do blázince. Ale já to viděla, sáhla si na to a byla si jistá…“
„Promiň, já to fakt nejdřív vůbec nepochopil…“
„Dělala jsem to blbě, nebyla jsem schopná ti to dost dobře ukázat. Bylo to tak okouzlující, krásný a tak silný. Chtěla jsem tolik, abys byl na stejné straně, že jsem ti nedala čas tam dojít. Tolik chyb… Bylo tak frustrující vidět, cítit, vědět a nemoct tě tam dovést zkratkou… Nechtěl jsi mě vůbec poslouchat. Měl jsi klapky na očích. Vždy ses přiblížil a pak honem odtahoval. To ta tvoje povaha… “
„To je bohužel můj styl, ale věděla jsi to…“
„Taky jsem to zpočátku nemohla uznat. Na tyhle věci nevěřím. Vůbec. Nebylo to logicky možný a nechtěla jsem to připustit. Jak to, že někdo myslí ve stejnou chvíli na to samý? Na stejnej film, citát, větu? A k tomu někdo, koho sotva znám, kdo se ke mně na první pohled vůbec nehodí? A kdo se velkou část dne chová jako zabedněnej zlej…“
„Dneska buď hodná… máme už jen chvíli...“
„Dobře…. Víš, prošla jsem si obdobím, kdy jsem si denně měnila hesla skoro do všeho, co mám. Bála jsem se, že jsi nějakej blázen, geniální hacker…“
„Ha, to jsem měl taky...Jak to může vědět? Jak může použít přesně stejný slova, historku, kus dětství, zapomenutej song, na kterej od rána myslím… Čarodejnice????!!!!“
„Jenže pak jsem se podívala na čas, kdy se co odehrálo a zjistila jsem, že některý věci tomuhle neodpovídají. Musel bys mi zkrátka „hacknout“ hlavu, abys věděl, co se chystám udělat a udělat to taky, ještě dřív, než myšlenku realizuju. Některý okamžiky byly děsivý… když jsem to už věděla, nechala jsem to běžet před sebou, jako nádhernej film…. Zírala jsem s otevřenou pusou. Jsme synchronní! Divně, nemožně, nereálně spojení. Každej jinejma svejma limitovanejma prostředkama. Mimo lidské chápání, mimo tenhle svět.“
„Muselo to být něco…Dívám se na to až zpětně a …“
„…pak už jsem chtě-nechtě po tvých stopách jít musela, všude. Bylo to návykový. Jako sledovat odraz sebe za zrcadlem… Navíc jsem měla strach, že si toho někdo všimne, že to někdo uvidí. Tu nádheru i hrůzu něčeho, co nejde vysvětlit.“
„Sledovala jsi to, abys nás od sebe oddálila?“
„Tak nějak, spíš chránila…Každou větu, jsem se bála vyslovit, abych ji nenašla někde u tebe o den dřív…Bylo to šílený, spalující… Jak někomu vysvětlíš, že dva lidi ze 100 karet vyberou tu stejnou? Že ve výtahu zvolí naprosto stejně libovolně vybrané patro? Přečtou v jeden den jednu stejnou knihu? Měla jsem strach, ale dělala jsem chyby. Tak moc jsem chtěla, abys to taky pochopil…“
„Jsi někdy jako vichřice… “
„A ty někdy zase tvrdohlavý vzeklý dítě...“
„ale… vždyť víš. Nedá se ti ani nadávat, všechno sedí na nás oba…“
„Kdysi jsem si to strašně moc přál. Tohle souznění. Přesah. Vždycky jsem měl pocit… neurčité mrazení, že je něco víc. Jen jsem si netroufl za tím jít… Teď je to děsivá nádhera poznání, bezedná závrať. Nevěřil jsem… Ale proč až teď a proč tak složitě? Je to jako tápat a pak uvidět novou jasnou skutečnost tváří v tvář. Moci se toho přímo dotknout, ale nemoct si ji vzít. Žádné asi, možná… něco, co ti změní život.“
„Proč my dva? Myslíš, že ostatní to jen minuli a mají někde taky… druhou půlku, kopii?“
„Na to jsem nenašla odpověď… Snad, že jsme hypersenzitivní, cítíme jemné vibrace vztahů, nitek v každém pokoji, vidíme trochu do lidí, máme každý sám sebe dost rád a umíme z toho dávat dál. Jsme dvě děti, které ale občas umí postrčit ostatní dál. Myslím, že přes všechny chyby, je na nás obou snad něco ryze dobrýho. Třeba proto jsme se měli najít. Nevím proč tak složitě, nevím proč tak pozdě, nevím proč takhle…“
„Možná…Co ale teď dál? Neumřeme steskem hned dneska?“
„No, řekl jsi mi tolikrát, že jsme už zašli moc daleko na to, abychom se mohli jen tak bez následků ze dne na den vzdát toho, kým jsme. Chci pořád věřit, že to dopadne dobře. Ale jak… nemám ponětí. Ničilo mě, že to vidím a ty ne. Teď jsme v tom spolu. Jsem šťastná, že tě mám. Vždycky budeš můj přítel, moje hlavní kotva, moje hlavní osoba…“
„A ty moje. Musíme si jen přestat ubližovat. Slib mi to. Ta sado-maso hra se nám trochu vymkla z ruky a začíná to být zbytečný stereotyp. Vím, že někdy hrozně trpíš, ale jsem tady, řekni mi, co ti vadí, co potřebuješ. Zvednu se a přijdu, třeba uprostřed noci. Nenechám tě v tom. Slibuju.“
„Chci to taky. Posuňme se dál. Jsi můj nejbližší člověk. Nikdy o tebe nechci přijít. Občas mám pocit, že se zdržujeme věčnou válkou od něčeho většího.“
„Nechci tě teď pustit z náručí… Co když je to naposled?“
„Umřela bych… Není to naposled a nebyla to chyba. Musíme se teď jen zkusit rozplést a vstát z těch peřin… bude to těžký, protože… stejně jsme už prorostli… Ale budeme spolu pořád. Už to přece umíme. Jenže teď si to můžeme užít naplno. Každou noc, každé ráno…každý nápad, každá myšlenka, každý text… všechno je naše. Máme tolik možností, tolik cest, tolik nástrojů, můžeme je rozvinout.“
„Můžu teď říct, že tě neskutečně miluju? I když je to vlastně vyprázdněný všude poházený ztracený slovo? To, co všechno díky tobě mám... Chuť, sílu, hlubší prožitky, nové oči, způsob, jak se dívat, jak rozšířit vjemy…“
„Krásně se to poslouchá...Říkej to prosím pořád... cítím to stejně a chce se mi to opakovat do zblbnutí. Tys mi dal zpátky život, naději, krásu, radost, skutečné pocity… Víru v opravdovou lásku. Už se nemusím dívat na zamilované filmy, hltat knihy a brát, nasávat jen z nich, ty jsi lepší a skutečnější, jsi příběh, který žiju a tomu se nic nevyrovná.“
"Teď prosím oba vstaňme a slibme si, že nebudeme smutní… tak na tři…"
Raz, dva… raz, dva.... raz....raz... ráááz
......................................................................................................................................
Navazuje volně na Povídku Valentýnskou 2014
Kapitola 1 Čarodějův cylindr
Kapitola 2 Příběh Valentýnský
Kapitola 3 Tak na tři se rozdělíme...
Kapitola 4 Hladová myš na cestě do ráje sýrů
Kapitola 5 Dřív zamrzne peklo... než tě nechám jít
Kapitola 6 Moje oblíbená chyba
Kapitola 7 Pravidla pro příštích 21 dní
Kapitola 8 Nerovný soupeř
Kapitola 9 Špatný až na kost
Kapitola 10 Nikdy mě neopouštěj, ani když ti řeknu...
Kapitoa 11 Růže
Kapitola 12 Rozeznávám
Kapitola 13 Nepředstavujte si bývalého přítele nahého!
