Kapitola 2. Příběh Valentýnský

Seděl ve tmě v autě před jejím domem, jako to občas dělával, než se vydal domů. Někdy si představoval, jak za rozsvíceným oknem vaří nebo dává večeři dětem.

Doufal, že je šťastná. Nebo že zase bude, až ho konečně bude nenávidět.

V ruce žmoulal napůl zmačkaný papír. Právě odeslal ten nejzlejší e-mail, co kdy napsal, věděl dobře, že jí ublíží, že zničí její sen, ale myslel, že je to správně. Byl čas ji zachránit.

Muselo to být tak zlé, aby se naštvala, tak ponižující, aby se na něj už nemohla ani podívat a tak neskutečné, aby si myslela, že mu přeskočilo. Myslel si, že se mu to povedlo. Až to dočte, bude jím pohrdat, bude cítit vztek a bolest, která jí snad pomůže dostat se z toho ven… Věděl, že to dělá pro ni.

Ten druhý dopis, který si před chvílí v kanceláři vytiskl a mačkal v ruce, zněl trochu jinak:

Ester,

snad mi jednou odpustíš, snad jednou pochopíš. Všechno, co dělám, jsem udělal kvůli tobě. Měl jsem tě rád od první chvíle, aniž bych tomu rozuměl a věděl proč. Byla jsi z jiného světa, nebyla jsi vůbec můj typ ženy, se kterými se zaplétám, abych zabil prázdnotu. Přesto... Měl jsem pocit, že jsi vzdálená a nic nehrozí. Byl jsem si jist, že bys mě nechtěla. Vždycky jsem měl strach, co by se stalo, kdyby… Pak jsem zjistil, ke své hrůze, že se cítíš dost podobně jako já. Ani nevíš, jak jsi mě tím vyděsila. Proto jsem tě musel svést vždy znovu z cesty, když jsi byla moc blízko. Věděl jsem, že jsi nezastavitelná.

Měl jsem strach se k tobě přiblížit, mluvit s tebou nebo ti dát jakoukoliv záminku, abys mě prohlédla. Přesto – i když jsem moc chtěl -  jsem tě nemohl nechat na pokoji, a čím víc jsem se snažil odtáhnout, tím blíž jsem se dostával. Omlouvám se, že jsem to nezvládl líp…
Nic nebyla náhoda a vím, že to asi za čas někde hluboko v srdci budeš vědět, i když mě teď musíš nenávidět, když popírám a bořím všechno, co bylo. Ale dělám to kvůli tobě. Ty jsi úplně zaslepená láskou ke mně, i když mě tak málo znáš, a udělala bys cokoliv. Máš pocit, že musíš být se mnou, že mě miluješ, ale věř mi, já bych tě (nás) zničil.

Vidím a cítím, že by ses teď klidně sebrala a utekla se mnou a spálila všechny mosty. Ale umíš si představit život se mnou? Opravdový život s chlapem jako jsem já? Zničil bych všechno, co máš a nakonec, když bych dostal všechno, co jsem chtěl, zničil bych i tebe.

Šla bys se mnou na kraj světa, já vím. Ale já bych tě jednou nejspíš stejně opustil. Znám se dobře. A už jsem prožil víc než ty. Věř mi, začala bys mě nenávidět. Žiješ jen realitu a ta je pro tebe bezpečná. Važ si toho každým dnem a na mě zapomeň. Věř mi, že vím, proč to říkám.

Michal

Papír zmačkal a hodil na prázdné sedadlo spolujezdce. Vzdychl a vzal do ruky blikající telefon. „Kde zase trčíš? Čekám na tebe s večeří“ křičela na něj zářící esemes zpráva. Zavřel oči. Zaklonil hlavu a chtělo se mu spát. Uvnitř měl lepkavě bolavý smutek.

Ozvala se rána. A ještě jedna. Někdo bušil pěstí na přední sklo. Otevřel překvapeně oči a podvědomě zamkl bezpečnostním zámkem všechny dveře. „Otevři!“ ozvalo se naléhavě. Ester stála před autem, ruce v bok a tvářila se nečitelně. Měla by klidně nárok ho i praštit, poté, co jí napsal. Otevřel.

Ester si vlezla do auta vedle něj, popadla ho za ramena, otočila si ho k sobě obličejem a podívala se mu zpříma do obličeje. „Jestli si myslíš, že ti budu tyhle lži věřit, tak se fakt mýlíš. Co ty jsi za člověka! Jestli je to nějaká pitomá snaha, jak mě zachránit, tak seš vážně slušnej magor. Snad ještě větší, než já,“ zlobila se. V očích měla téměř něco jako odraz malých blesků.

Michal mlčel a zíral na ni. Překvapila ho. Chtěl ji obejmout. „Myslíš, že po tom všem, tě neznám a nevnímám, když jsi blízko?“ Michal nevěděl, co říct. „Zase jen mlčíš,“ řekla vztekle.

Ester nahmatala zmačkaný papír, na který si omylem sedla. Chtěl jí ho vytrhnout z ruky. Ale byla rychlejší. Sledoval, jak čte. Nebyla překvapená. Jakoby každou řádku předem znala. Dočetla a podívala se na něj. Řekla: „Cítím to uplně stejně. Souhlasím s každým slovem, cos napsal.“ Díval se na ni, a mlčel… Nevěděl najednou, proč jí nevěřil, proč jí neřekl pravdu. Vždyť ona byla jeho druhé já. Musela to pochopit. Zase ji podcenil, zase jí nedůvěřoval… Kolikrát tu chybu už udělal.

 „Ale už nikdy, nikdy, nikdy, nikdy mi nelži! Řekla jsem ti to hned na začátku, já pravdu zvládnu, jsem silná, a i když tě tolik miluju a možná zním občas jako blázen, co by za tebou skočil ze střechy, pořád mám ještě zbytky rozumu,“ usmála se. „Teď mě konečně obejmi a trvám na tý tolikrát slíbený puse, ty jeden zastírači odháněči zatracenej...Zbytek probereme a vymyslíme potom, teď myslet už nechci…“

Michal se naklonil a pevně ji sevřel do náruče. Tak takhle chutná nebe…

Kapitola 1 Čarodějův cylindr

Kapitola 2 Příběh Valentýnský

Kapitola 3 Tak na tři se rozdělíme...

Kapitola 4 Hladová myš na cestě do ráje sýrů

Kapitola 5 Dřív zamrzne peklo... než tě nechám jít

Kapitola 6 Moje oblíbená chyba

Kapitola 7 Pravidla pro příštích 21 dní

Kapitola 8 Nerovný soupeř

Kapitola 9 Špatný až na kost

Kapitola 10 Nikdy mě neopouštěj, ani když ti řeknu...

Kapitoa 11 Růže

Kapitola 12 Rozeznávám

Kapitola 13 Nepředstavujte si bývalého přítele nahého!