Kapitola 14. „Dneska vás moc nepochválím, Ester, ale to asi ani nečekáte…“ zahájila druhou část sezení psycholožka se zajímavým příjmením Lichá.
Ester někdy napadalo, jestli se s jejím klasickým staropanenským vzezřením, usedlými svetříky, kostnatou postavou a ošoupanou kostkovanou sukní, vůbec někdy ve svém životě seznámila někým Sudým, nebo takhle Lichá stráví život ponořená do problémů cizích lidí. No co, katoličtí kněží také často radí v záležitostech, které ve většině případů nikdy nezažili, jako třeba sex a manželství - a generace věřících jim to polykají i s navijákem, tak proč mít předsudky?
Přišla ta část, kdy Ester musela poslouchat rady (Liché?). Musela uznat, že jako psycholožka byla celkem dobrá, rozhodně byla upřímná a s ničím se nemazala. Ester ji doporučila kamarádka, že jí to pomůže se „v sobě vyznat“. Nebo to možná pomáhalo Liché, vyplnit prázdno ve vlastním životě. Ale to bylo nakonec jedno. Sezení pokračovalo.
„Našla jste si ta pravidla, jak jsem vám minule doporučila? A pracujete na tom?“ Ester pobaveně kývla „Nedělám v podstatě skoro nic jiného…“ „Už nějaký ten pátek ke mně chodíte a stále se točíme v kruhu. Ten člověk není v pořádku, říkáte to sama. Pravděpodobně má i nějakou lehčí poruchu osobnosti. Přesto vás neustále dokola přitahuje. Pokud jste to s rozchodem myslela vážně, proč ten rozepnutý knoflík na košili, proč ty pohledy? To spíš vypadá na cílené mučení vás obou, Ester, a to už jsme si před časem zakázaly…“
Něco na tom bylo. Co to vlastně udělala? „Máte pravdu, ale já to nemám úplně pod kontrolou, kdyby ano, nemusím chodit sem… chybí mi, strašně. A to nevyřeší během pár dní nějaký manuál...“ „Já vím, ale musíme postupovat krok za krokem a nedělat tyhle zbytečné boty.“ Boty… od včera nemohla zapomenout, na jejich žhavou scénku v kuchyni. Skoro ji mrzelo, že to nenechala pokračovat. „Ale odešla jsem, zarazila jsem to, za to mě přece klidně pochválit můžete…“ pokusila se získat plusové body... “Dřív bych to nedokázala.“
Lichá kroutila hlavou…“Musím se ho opět zastat, od začátku vám říkal, co nabízí, varoval vás, snažil se vás zarazit, nechával se poznat, ale vy jste mu opakovaně tvrdila, že to zvládnete a že nic víc chtít nebudete. A že ho chcete jakkoliv, i malou část z něj. Ustoupil vám, porušil kvůli vám spoustu svých zásad. A vy byste teď ráda, aby kvůli vám riskoval všechno, když ani vy sama nemáte jasno. To je docela sobecké, myslíte taky někdy na vaši rodinu?“
Tak… a za tohle platím 750 Kč za hodinu? Pomyslela si Ester pobaveně. Ale věděla, že Lichá má v mnohém pravdu. Navíc věděla, že „běžní smrtelníci“ těžko mohli pochopit tu návykovou energii a souznění, co mezi sebou s Michalem měli.
„Myslím na ně pořád. A kdybych se mohla nějak přeprogramovat, hned to udělám. Dobrovolně jsem si to nevybrala, to přece víte.“
„Připomínáte mi řadu žen, které sem chodí. Vždycky jim říkám, že náš hlavní problém je, že žena v podstatě neví, co chce a nedá pokoj, dokud to nedostane. Ester, myslete na to, že Michal se snažil celé ty roky zachovat správně. Ano, pravděpodobně vás i miluje a vy jeho, máte nějaké divné spojení, já vím, ale on na rozdíl od vás má v sobě i kus zodpovědnosti k trvalým závazkům, které na sebe vzal. Ujasněte si, co vlastně chcete vy.“
Lichá mluvila jako kniha. Ale nějaká jiná, než Ester chtěla číst. Ester věděla, co chce a to naprosto přesně. Ale Michal to nenabízel. A přišlo jí to ne jako projev správnosti, ale jako nedostatek odvahy. „Zodpovědnosti? Vždyť se na mě včera vrhl jako jelen v říji… To, že jsem měla hezkou košili, ho přece neomlouvá. Kdyby bylo na něm, užíval by si výhod tajného randění a navenek předstíral spokojené manželství. A myslím, že nejsem jeho první ani poslední „oběť“.
Lichá poklepala na hodinky a ukončila sezení. „Pracujte na těch bodech a buďte silná. Vy to dokážete… jednou.“
Ester se snažila přijít na to, co by vlastně měla dokázat… Další pravidla rozchodu zněla takhle: Přestaňte čekat, že vám váš bývalý zavolá a řekne, co chcete slyšet. Něco jako… „Strašně jsem se mýlil, miluju tě, měla jsi pravdu, udělal jsem strašnou chybu a budu se ti to snažit vynahradit po celý zbytek života.“ To se bohužel NESTANE! Přestaňte zírat na telefon!
Smiřte se s tím, že nikdy nezískáte odpovědi na své nezodpovězené otázky, nikdy to nebudete umět úplně uzavřít. Prostě zapomeňte na čistý stůl, jen od toho bordelu odejděte a nechte to za sebou…
Dobrá dvě pravidla, první, která dávala trochu smysl…
Náladu si musela spravit klasickou „rozchodovou“ písní od Bruno Marse, When I Was Your Man. Tedy…Měl jsem ti kupovat kytky, když jsem měl ještě šanci a byl tvůj chlap…
Celý český text písně
Což byl text, který přesně neodpovídal pravidlu, které právě citovala. Protože chlap, který by byl schopný takové sebe-reflexe, pokání a omluvy, jako autor tohoto textu, by měl tu ženu pravděpodobně zpátky do deseti minut… ale… jak říkalo pravidlo… to se NESTÁVÁ!
Kapitola 1 Čarodějův cylindr
Kapitola 2 Příběh Valentýnský
Kapitola 3 Tak na tři se rozdělíme...
Kapitola 4 Hladová myš na cestě do ráje sýrů
Kapitola 5 Dřív zamrzne peklo... než tě nechám jít
Kapitola 6 Moje oblíbená chyba
Kapitola 7 Pravidla pro příštích 21 dní
Kapitola 8 Nerovný soupeř
Kapitola 9 Špatný až na kost
Kapitola 10 Nikdy mě neopouštěj, ani když ti řeknu...
Kapitoa 11 Růže
Kapitola 12 RozeznávámKapitola 13 Nepředstavujte si bývalého přítele nahého!
