(třinácté pokračování, tentokrát pro jistotu zařazeno až po 22. hodině) Hm. Výborně. Mimořádné jednání o společném projektu… Pozvánka od šéfa jí naléhavě přistála v e-mailu. Potvrďte účast! Michal byl mezi pozvanými, jak jinak.
To mi scházelo, pomyslela si. Čtrnáct dní se jí celkem úspěšně dařilo se mu vyhýbat a nepřipouštět si prázdnotu a stesk, co se rozpínaly až hluboko v kostech. Ale teď se s ním vidět musela... Tedy vlastně… mohla by náhle onemocnět... Ale nechtěla si vyplácat drahocenné dny dovolené. Stejně se budou muset dřív nebo později nějak naučit vedle sebe pracovně fungovat.
Ale lhostejné jí to nebylo. Co na sebe? Jak reagovat…Být chladně odměřená nebo přátelsky příjemná? Hlavně klid.
Zrovna pracovala na dalším z mnoha bodů „rozchodového plánu“ – a to „veselém“ pravidle s názvem… zapomeňte na nahé tělo bývalého partnera. Tenhle bod byl obzvlášť těžký. Jeho objetí, vůně, tělesnost jí chyběly skoro tak, jako ojedinělé duševní souznění. Jak měla nemyslet na jeho rty, nos, které jí tak rád schovával do vlasů nebo se dotýkal její šíje, ňader... Ramena, trup, štíhlé, ale silné nohy a taky… DOST… tohle bylo zakázáno! Je navždy oblečený a oblečený musí zůstat!
Vlasy stáhla do pevně culíku a vyrobila úhledný drdol, aby působila seriózně a možná i lehce nepřístupně, žádná sexy rozevlátá víla, ale partnerka pro jednání. Oblékla si padnoucí kostýmek s kratší černou sukní a bílou košilí. Černé lodičky na středně vysokém podpatku. Kancelářská klasika, jen s výstřihem neodolala a přece jen jej nechala otevřený o jeden knoflík víc, než musela.
Lehce nervózně, následována dvěma kolegy, sestupovala po schodech k zasedací místnosti. Michal už čekal dole přede dveřmi. Jejich pohledy se setkaly a svět si mohl dát na chvíli opět pauzu… Trochu doufala, že už tam bude čekat… Tyhle téměř filmové momenty… scény, kdy se Julie z rodu Kapuletů objeví nahoře u zábradlí „na balkoně“ a pak pozvolna sestupuje, aby konečně pohlédla do potěšených očí svého milence, hráli moc rádi. Fungovalo to pokaždé znovu. Chuť čehosi zapovězeného. Nepopsatelná chemie.
Michal si jako tolikrát předtím užíval pohled na její sestupující siluetu. Kdyby mohl, zatáhl by ji okamžitě do firemní kuchyně nebo ke kopírce a pomiloval se s ní přímo tam. Ale věděl, že Ester přišla dnes pracovně a tvrdohlavě se bude snažit udržet svůj rozchodový postoj.
Jednání se táhlo, ale to jim dvěma moc nevadilo. Občas zvedla oči jeho směrem, aby zjistila, že ty jeho jsou na ni pořád upřené. Namísto klidu, rozchod působil, že jejich stará ohnivá energie působila s maximální intenzitou. Ester měla co dělat, aby se soustředila na svou prezentaci.
„Dostala jsi ty růže?“, zeptal se o přestávce při kávě, když měli malou chvíli soukromí. „Krásné, díky, ale bylo mi z nich spíš smutno,“ řekla tlumeným hlasem. „Chtěl jsem tě trochu potěšit. Myslel jsem na tebe…“ zkusil. „Pojďme pracovat…“ odbyla ho, ale uvnitř měla poplach. Srdce tlouklo jako zvon, třásly se jí ruce.
Po skončení schůzky se ještě „náhodně“ sešli ve firemní kuchyňce. Jako to dělávali dřív, když spolu tajně chodili nebo se k sobě jen přibližovali. Chodba, kantýna, kuchyňka, kopírka, vchodové dveře, kavárna… „Náhodná“ setkání, která ale vůbec nebyla náhodná… Uměli je skvěle načasovat, když se jim chtělo.
„Proč nám to děláš, Ester? Chtěl bych vrátit, jak to bylo,“ zamkl dveře a přistoupil k ní tak blízko, až jeho dech jasně cítíla na krku. „Už jsem ti to vysvětlovala,“ pokusila se odtáhnout, ale neuměla překonat tu přitažlivost. Nechtěla to vůbec, ale líbali se. Hladila překotně jeho ramena, krk, záda a všechny ty části, které si v minulých dnech nesměla představovat!
Všechno bylo správně na svém místě, jak si to pamatovala. Zbožňovala každou jeho jednotlivou část. Každou by si hned odnesla domů a nechala si ji tam napořád, kdyby to šlo.
Bylo by tak snadné, dovolit mu hladově okusovat jí rty, nechat jeho ruce klouzat po zádech až k zapeklitému rozepínání krajkové podprsenky… Sakra!
„Tohle už prostě takhle nechci, myslím to vážně!“ odtáhla se. „Nejsem jedna z tvých her…“ Upravila si povytažené vlasy z drdolu a rázně vyšla na chodbu. Díval se za ní. Věděl, jak to dopadne, ale prostě to musel i tak zkusit.
Z rozhlasu se jako naschvál právě ozývala písnička od Marka Ztraceného...
Jsme voda i poušť a možná víc,
jsme víc, než víc a stejně nic,
jsme jasný příklad z učebnic.
Jsme pannou i děvou, strachem i smíchem,
jsme bouří, co teče tichem, jsme vážní,
mocných andělé strážní.
Nebudu ti děvkou, děvkou nebudu,
ač nejsem originál, nesplynu s davem,
jsem znaven svým stavem, jsem znaven.
Jsme seriál jen o pár dílech,
nesmysl ve smyslu dobra,
jsme smutnej příběh,
na prahu krásnej výhled.
Jsme neposlušní a to se cení,
mám-li být konkrétní, jsme pravdy plní,
pouze němí, jsem vůl a ty má vůle.
Jsme most přes neupřímnosti,
jsme ohněm přes řeku,
ve vší počestnosti, co hoří dál,
jsme sexem na veřejnosti.
Tak mi odpusťte ta slova..
a naše duše, jak záchodový mušle,
a naše těla zas opilý jak děla,
a naše city na hranici bídy,
a naše myšlenky, jak z první třídy..
Nebudu ti děvkou,děvkou nebudu,
ač nejsem originál, nesplynu s davem,
jsem znaven svým stavem, jsem znaven.
Předchozí kapitoly od první po poslední vždy dole:
Kapitola 1 Čarodějův cylindr
Kapitola 2 Příběh Valentýnský
Kapitola 3 Tak na tři se rozdělíme...
Kapitola 4 Hladová myš na cestě do ráje sýrů
Kapitola 5 Dřív zamrzne peklo... než tě nechám jít
Kapitola 6 Moje oblíbená chyba
Kapitola 7 Pravidla pro příštích 21 dní
Kapitola 8 Nerovný soupeř
Kapitola 9 Špatný až na kost
Kapitola 10 Nikdy mě neopouštěj, ani když ti řeknu...
Kapitoa 11 Růže
Kapitola 12 Rozeznávám
