(předchozích 11 dílů najdete ve spodní části článku) Venku se udělalo ošklivo, jako pokaždé, když se pokusila od něj oddělit. S počasím, aniž by se o to prosili, uměli zamávat slušně.
Když se milovali, podporovali, souzněli a dávali si naději, teploty vyletěly zničehonic ke třicítce a překvapovaly nečekanými zvraty zmateně kuňkající rosničky i televizní hlasatelky.
Slunce příjemně hřálo, zima nepřišla a když… tak mírná, kytky kvetly v ty nejdivnější roční období a svět se stal pozoruhodným místem plným výstavních krajinek. Každý pohled stál za vyfocení. Stačila ale malá pochybnost, smutek, odcizení, hádka nebo pokus o vzdálení a nebe se neomylně zatáhlo. Mraky začaly kroužit a podle intenzity jejich neshod následoval malý déšť nebo dny trvající bouře. Klidně přivolali i sníh v květnu…
Když ji štval, myslel někdy na ty lidi, co to odnesou? Myslela na to ona, když se ho snažila opustit?
V jejich zápasu bez vítěze, nebylo vůbec jasné, kdo byl dobro a kdo byl zlo. Oba si tu otázku pokládali stále dokola, aby zjistili, s čím se to vlastně utkávají a co to vypovídá o nich.
Ester by z něj moc ráda udělala monstrum a ze sebe čistou lilii, kdyby ale nebyla jeho dost přesným odlitkem a kdyby ho v některých obdobích tolik nechtěla, nebojovala o něj, nezatínala drápy a nejednala bez ohledu na cokoliv.
Michal by z ní rád udělal ženu bez svědomí, rozbíječku manželství a jeho věčné pokušení nastrčené snad od samotného ďábla, ale to by za ni nesměl být osudu tak vděčný, nesměl by být zvědavým iniciátorem, svádět ji a lákat ji a nenechat ji nikdy jít.
Zapadali do sebe přesně, jako jin a jang, temnota a světlo, obsažené v obou. Byli dokonalá výbušná, ale stále se míjející směs, která se přelévala ze strany na stranu, mísila, bublala, občas v hrnci vybouchla, ale nikdy neopustila společnou nádobu.
Nejkrásněji fungovali, když si chyběli. Když se od sebe vzdálili natolik, že se mohli bez obav znovu začít přibližovat. Pak uměli taková kouzla a vzájemné erupce štěstí, že se nejeden pták musel zastavit v letu, aby si nespálil o tu výheň křídla.
Ester – v rámci úkolu: procházení hezkých chvil – chtěla vybrat jeden moment, který trčel nade všechny. Bylo to těžké, protože i toho úžasného bylo mnoho. Přesto veděla o jednom, který se jí navždy vytetoval do srdce…
Měla tehdy narozeniny. Znali se málo, zatím jen nevinně jiskřili a užívali si tu motýlí nejistotu, zda to, co se děje, se opravdu děje. A zda je možné, aby někdo zcela cizí zachytil signál, co jen tak pro sebe vysílali už léta a viděl, vnímal něco, co dosud nikdo jiný v jejich okolí nezachytil.
Ten den dostala hodně dárků, navštívila jednu vyhlášenou restauraci, užívala si rodinu a děti… Přesto potřebovala ještě malý kousek, aby se v ní rozezněla harfa. Něco, co dokreslí, dotáhne její speciální den.
A tohle Michal uměl jako nikdo jiný…Když si lehala do postele, čekalo ji tohle:
Rozeznávám, Richard Muller
Máš tucty známých, ale kdo tě zná?
Máš vlastní píseň, kdo však ví, jak zní?
Máš pocit, že jsi zakutálená
jak drobná mince pod rohožkou dní.
Já však rozeznávám zvuk chůze co se odráží
od výloh rušných pasáží, tvou samotu, tvé závaží.
Já vždy rozeznávám tvé boky, když jdeš ulicí,
tvé vlasy mezi pšenicí, tvou vůni mezi tisíci.
Já vždy rozeznávám, hravě rozeznávám.
Máš pravdu, ale kdo ti za ni dá?
Máš hlavu plnou utajených snů.
Máš podezření, že jsi vlastně zbytečná
jak malá piha skrytá pohledům.
Já však rozeznávám zvuk chůze, co se odráží
od výloh rušných pasáží, tvou samotu, tvé závaží.
Já vždy rozeznávám tvé boky, když jdeš ulicí,
tvé vlasy mezi pšenicí, tvou vůni mezi tisíci.
Já vždy rozeznávám, hravě rozeznávám.
Máš svoje léta, právě jako já.
Máš načase jít už vlastním barvám vstříc.
Má lásko, nejsi, nejsi neviditelná.
Já věřím, že ti budu moci říct:
Já vždy rozeznávám tvé boky, když jdeš ulicí,
tvé vlasy mezi pšenicí, tvou vůni mezi tisíci!
Já tě rozeznávám jak vlčí máky v osení,
jak prsten mezi dlážděním.
Tvá grácie se nemění...
A tu rozeznávám.
Jestli ji něco někdy odrovnalo, rozbrečelo, vyrazilo dech, byla to tahle píseň a její perfektní, přesné načasování těsně před půlnocí. Jak mohl vědět.. tušit, co vybrat a jak zacílit?
Je možné, že tohle dělá běžně… že to má vyzkoušeno, protože která žena by k tomuhle vyznání mohla být lhostejná?
Na to ale myslet nechtěla. Užívala si ten okamžik, pozdní večer a nádhernou narozeninovou noc, která v jeho pomyslném virtuálním náručí právě dosáhla dokonalosti. Taky doufala, že mu jednou bude moci říct...
Jak na tohle měla zapomenout?
A zatímco vzpomínala, venku se pomalu udělalo krásně… Spojení stále fungovalo.
Předchozí kapitoly od první po poslední vždy dole:
Kapitola 1 Čarodějův cylindr
Kapitola 2 Příběh Valentýnský
Kapitola 3 Tak na tři se rozdělíme...
Kapitola 4 Hladová myš na cestě do ráje sýrů
Kapitola 5 Dřív zamrzne peklo... než tě nechám jít
Kapitola 6 Moje oblíbená chyba
Kapitola 7 Pravidla pro příštích 21 dní
Kapitola 8 Nerovný soupeř
Kapitola 9 Špatný až na kost
Kapitola 10 Nikdy mě neopouštěj, ani když ti řeknu...
Kapitoa 11 Růže
