Kapitola 10. Nikdy mě neopouštěj, ani když ti řeknu...

(desátá kapitola, předchozí části najdete dole v textu) Uvařila si kávu a koukala z okna ven. Kolega vedle telefonoval příliš nahlas a probourával se jí do běžících myšlenek.

Procházka nepěknými zákoutími jejich vztahu nebyla zrovna příjemná. Stejně jako vzpomínka na několik dávných chvil v minulosti, kdy byla zděšená ze zjištění, že člověk, který jí před pár týdny psal nádherné zprávy plné krásných slov o tom, že je úžasný člověk, o jejím úsměvu a radosti z jejích psaných slov i hudby, by ji o pár dní později ze dne na den klidně pohřbil zaživa a společensky zničil, jen aby se vykoupil. Bez rozloučení, bez vysvětlení… Ohrozila jsi můj svět? Zemřeš, utopíš se pošpiněná v bolestech!

Jenže Ester nebyla někdo, kdo se jen tak vzdá a odejde. Naopak, překážky a nespravedlnosti ji burcovaly k výkonům takřka nadpozemským. Tady uměla zabrat… a dokonce výjimečně i čekat na dobrý konec.

Věděla, že si pěknou část odplaty zasloužila… udělala klasickou chybu plynoucí z její netrpělivé povahy… Jen už, už, už tak moc chtěla, aby řekl, že tam na druhé straně opravdu je. Že vidí všechny společné zázraky a cestičky. Ester nepochybovala, měla dostatek důkazů. Jen potřebovala, aby řekl: ano, je to komplikované, ale najdeme cestu. A pak mohli rozvinout další úroveň, na kterou se těšila…

Zklamání přišlo, když tehdy na druhé straně stálo to chladné, bezcitné stvoření, se kterým se setkala poprvé… Jakoby jedna osoba měla v sobě dvě zcela odlišné polohy… Nikdy netušila, se kterým se ten den utká.

Ten jeden muž v něm, byl její přítel, dobro, moudro, odpověď na dlouhé hledání, obsahoval nejčistší esenci pravdy a přesah k něčemu čistě božskému, ten druhý byl citově mrtvý zákeřný nešťastník kopající kolem sebe bez rozmyslu jako rozmazlený kluk přistižený při krádeži švestek.

Proč o to ale Ester ještě stála? Proč jí tohle zajímalo? Proč nad tím nemohla přestat přemýšlet? To věděla dobře. Nebyl nikdo na světě lepší, než jeho božská část. Nikdo neuměl pracovat se slovy a notami tak, jako on. Dávat, posouvat ji, ukazovat cestu. A kvůli té lepší části stálo zato utkávat se i s nešťastníkem.

Kdysi mu, když ležela daleko, daleko od něj pod nádhernou benátskou oblohou, slíbila - díky větě z textu písně Everlong - že i když bude nahlas říkat, aby přestala, vypadla, odešla, nikdy to opravdu neudělá…

Moc to chtěla dodržet a právě kvůli téhle písničce se v minulosti tolikrát otočila a vrátila… Protože věděla, doufala, že zrovna jen na chvíli v něm vítězí ten nešťastník, ale brzy se vrátí její nejlepší přítel a půjdou spolu dál. A po pravdě, vždycky to tak zatím dopadlo.

„…jen bych chtěl vědět,
když začnu zpívat s tebou,
jestli všechno bude i pak dál působit tak skutečně
jestli ještě někdy zažiju něco, co bude tak dobré
A jediná věc, o kterou tě žádám…
Musíš mi slíbit, že nikdy nepřestaneš,
i když řeknu... když…“

Bylo jedno, co a jak špatného udělal. A jaká hnusná minulost byla za nimi, tahle energie byla vždycky mnohem silnější, než časem zaváté křivdy. Bod „příručky“ zkrátka nefungoval. Možná si dost dobře uměla na chvíli vyvolat stav i emoce a zklamání z té doby, ale stejně dobře věděla, co k tomu vedlo a proč mu byla znovu a znovu schopná odpouštět.

Ve svém zápisníku našla jednu starší poznámku

 „Proč se jen neustále snažíš proměnit něco tak úžasného a zvláštního v něco tak obyčejného a nedůležitého. Ale já už přece vím. Vždycky jsem věděla a vždycky budu vědět…“

Předchozí kapitoly od první po poslední vždy dole:

Kapitola 1 Čarodějův cylindr

Kapitola 2 Příběh Valentýnský

Kapitola 3 Tak na tři se rozdělíme...

Kapitola 4 Hladová myš na cestě do ráje sýrů

Kapitola 5 Dřív zamrzne peklo... než tě nechám jít

Kapitola 6 Moje oblíbená chyba

Kapitola 7 Pravidla pro příštích 21 dní

Kapitola 8 Nerovný soupeř

Kapitola 9 Špatný až na kost