Čarodějka byla ten večer smutná. Dívala se na něžný západ slunce nad pokorně se vzdouvající loukou pod temně zelenkavým lesem. Myslela na kouzelníkovy ruce.
Na jeho cylindr. Přesto, že se skutečnými těly nikdy nemilovali, znala každý záhyb, každý vroubek, každý kaz i přednost jeho postavy. Myslela na to, kdy ho viděla poprvé a kolik let to už bylo.
Musela se smát. Proč se tehdy nepodívala do kouzelné koule, proč si myslela, že je chytřejší než osud?
Byl jediná hra, kterou nikdy nechtěla hrát...Přesto, že jinak byla v milostných šachových partiích takový mistr a soupeře pozvolna dovedla do připravené pasti a pak trhala na malé kousky, až z něj nezbylo nic. Absorbovala už hodně mužů. Pomáhala jim tím posunout se dál a sama si z nich vzala, co potřebovala. Nezabíjela je, jen je vykotlala a naplnila znovu. Tenhle byl jiný, proč ale nepoznala, jak moc?
Chvíli měla pocit, že by pro něj mohla být jen obyčejná žena. Bez kouzel, bez triků. Žena, co se může čistě zamilovat a otevřít se muži, který se na ni díval tak hluboce, že stačil jediný pohled, jediný úsměv, aby se každá buňka v jejím těle rozžhavila do červena. Z toho pak mohla žít. Pár dní. Týdnů…
Když se začaly jejich cesty opravdu proplétat, myslela, že se jí otevřelo nebe. Běžel čas, kdy mezi nimi létaly vyprahlé bělostné hrdličky a nosily tajemné dárky. Vymyslela rafinovanou skrýš a psala mu dlouhé dopisy. Nečekala odpovědi, chtěla jen vysílat k němu. Ale ozval se zpátky, nechával ji čekat, ale vždycky se vrátil. Říkal podivné věci, ale nikdy ji neopustil. Jakoby slova byla jen ochranná brána, před její mocí. Jakoby všechno, co vyslovil, byla jen zástěra a pravdou byl úplný opak.
Řekl, že nikoho nepustí ke svému srdci, ale ona věděla, že ji tam pouštět nemusí, byla tam už odpradávna. Vlastně se tam narodila. Cožpak to nepoznal? Byl v ní a ona v něm, i když ho ještě ani neznala.
Každé slovo na zmačkaných papírcích, které jí pak nechával ukryté pod rohožkou, bylo jako poklad. Mohl napsat jen jediné písmeno a byl v něm celý příběh. Byl v něm odkaz na stovky jejích kořenů, které měla zarostlé v sobě, a stačilo se vydat kterýmkoliv oddenkem pod zem, aby našla, co měla, aby došla slasti. Děly se zázraky. Přímo před jejíma překvapenýma očima. A bez jejích kouzel. Kytky měly obrovské květy, přetékaly přes okraj, tlustí spokojení čmeláci vrněli opile a přepadávali do voňavé trávy. Duha obsahovala nové odstíny, louky se vlnily a moře spokojeně přiráželo v pravidelném tempu ospale přešťastných milenců.
Našla sebe, svou pravou tvář, podstatu života a vnitřní krásy. Zažila pocit nekonečného absolutního štěstí. A to bez fyzické lásky, která ji přitom provázela jako bič celým dosavadním životem. Nechápala to, ale užívala si tu nádheru. Roztáhla ruce, zavřela oči, jakoby letěla.
Konečně byla jen obyčejnou ženou, jež potkala muže, který jí dával a dával a těšil se na ni, každý den. To nějak cítila. Byla jeho studna v poušti, u níž se scházeli.
Tak tohle je láska… opravdová, neskutečná, nádherná… myslela si.
Nechtěla hrát hru, protože si myslela, že to nechce ani on. Že je na stejné stránce toho románu, který spolu po písmenkách tvořili. Že je jako ona – že má za sebou příběhy, kdy ženy honil, trápil a hrál si s nimi, kdy týdny schválně nevolal, protože četl všechny ženské manuály. Kdy je odháněl a přitahoval a pak zase znovu. Jako to uměla ona.. s muži. Chtěla mu říct, že to zná, že tohle už s ní nemusí, protože byla stejná, ale tentokrát mu chce všechno na rovinu říct. Od prvního dne, chtěla, aby ji skutečně znal a rozuměl. Myslela, že může…
Vykřikla: Miluji tě. Nic víc nepotřebuji. Je to tak nádherné. Miluji tě tolik… bez bližší znalosti tvého já… Vím to tak jistě. A děkuji, že se mi to konečně stalo! Miluju tě! Vezmi mě tančit. Vezmi mě do náručí! Zní to bláznivě, jí vím.. ale budeme tak šťastní, viď, že to taky víš?
Vytřeštil oči. Teprve v tu chvíli uviděla cylindr na jeho hlavě. Lekla se. Byl to kouzelník. Bohužel. Byla to strašná chyba! Kouzelníkům nikdy nesmíte říct, že je milujete, láska je strašně pálí. Bojí se být milováni. Bojí se, že přijdou o vlastní čarovnou moc. Leknou se a utíkají.
To, co pak plynulo z jeho rtů směrem k ní, byla jen temná otrávená řeka. Tekla kolem jejích nohou a tvořila obrovské puchýře na kotnících, jakoby se koupala v kyselině. Musela použít první kouzlo, aby přežila. Věděla, že je zle.
Ale přece jen měl srdce. A od srdce vedly tepny do všech stran, až ke konečkům prstů. Ty popadly pero a navzdory řece tekoucí z úst, napsaly roztřeseně. „Má milá, jediná lásko, uteč, uteč daleko. Jsem zlo, jsem jím prolezlý až na kost. Už jsem se tak narodil. Žiju smutný život ve vnitřní samotě a jen působím utrpení a docela mě to baví. Staré roztoužené ženy se přede mnou plazí a lákají mě do peřin. Já se jim pak vysmívám. Když vystrkují holé svraštělé zadky, já znechuceně odcházím za zvuku jejich hlasitých slz. Mladé holky si kasají sukýnky a špulí rty, zařezávají si kalhotky do pevných půlek a lákají mě na vystužené dekolty. Měl jsem tolik žen, má jediná sestro, a jsem tak zhruba v půli, ještě s nimi nejsem hotov. S jídlem roste chuť, má milovaná. Jsou jako stádo, víš. Zůstaň jiná... Prosím, jdi, schovej se, uteč, uteč, tobě nechci ublížit!“
Věděla, co tím myslí, ale musela se hořce smát. Jakoby mluvila ona sama. Jenže už byla skrz. Kam měla jít? Byl jen pozadu… Navíc ji strašně rozhněval, i když zato nemohl. Probudil tu původní lačnou čarodějku s neomezenou mocí. Teď už se mu nechtěla otevřít, nemohla se ani vzdálit. Chtěla ho posunout, chtěla ho opravit. Jako on opravil ji. Tolik ho milovala, a přesto musela začít bojovat tu nejkrvavější válku. Válku o jeho duši. Chtěla, aby jí ho temné síly vydaly a aby to udělaly dřív, než si osud usmyslel. Ale oba teď museli projít peklem. Bolestí, touhou, odloučením, přijetím, pokorou, poznáním a pak… nebylo vůbec jasné, jak to dopadne.
To se stane, když se setkají dvě kouzelné bytosti, které nepoznají, že potkaly svůj protějšek. Vlastně druhou, skrytou část sebe sama. To dobré tančí s tím zlým a to zlé vykutá ven to nejlepší z obou.
A tak válčili... Spolu, proti sobě, pro sebe, za sebe, za to jediné, co stojí zato… Mračna se srážela, metali po sobě blesky a občas poranili kolemjdoucí ptáky. Tu a tam se zdálo, že je čas vytáhnout bílou vlajku a na obzoru se začalo jasnit, ale bohužel to ještě zdaleka nebyl konec. Všude jen bahno a blátivé ostnaté dráty. Beznadějný závod o život.
Když se však osekalo všechno a i když nenávist bouřila v místnostech, pomluvy se rozlézaly pod prahem, šílený krvelačný křik neutichal ani v noci, pořád jim zbyly jejich oči. A ty se milovaly, ty se nikdy milovat nepřestaly a vždycky, když to vypadalo na špinavě bolavý konec, zbyly tady a pořád hřály plamínkem naděje. Naděje na to, že to jednou celé dobře skončí. Že ona ho omylem nezabije a on konečně přestane lhát a vzdá se dobrovolně toho cylindru už na dobro…
Když ho naposledy viděla, musela nasadit klasickou masku, aby nebrečela bezmocí. Ta hra trvala už moc dlouho. Doufala jen, že všechno má svůj čas a že to celé bude mít smysl. A tak zvedla smutně oči a zakotvila v těch jeho. Svět kolem se zastavil a zmizel, jako vždycky, když se propojili. Vteřiny nádhery, odměna za dny a hodiny osamělého tápání. Pár minut potom byla šťastná. Milovala ho, pořád... I když pro samé jizvy a šrámy z jejích kouzel, už nebyl skoro poznat, stejně jako ona... Snad skončí to už brzy. Snad dopadne to dobře.
A přitom byl ta jediná hra, co nikdy nechtěla hrát…
Předchozí kapitoly od první po poslední vždy dole:
Kapitola 1 Čarodějův cylindr
Kapitola 2 Příběh Valentýnský
Kapitola 3 Tak na tři se rozdělíme...
Kapitola 4 Hladová myš na cestě do ráje sýrů
Kapitola 5 Dřív zamrzne peklo... než tě nechám jít
Kapitola 6 Moje oblíbená chyba
Kapitola 7 Pravidla pro příštích 21 dní
Kapitola 8 Nerovný soupeř
Kapitola 9 Špatný až na kost
Kapitola 10 Nikdy mě neopouštěj, ani když ti řeknu...
Kapitoa 11 Růže
Kapitola 12 Rozeznávám
Kapitola 13 Nepředstavujte si bývalého přítele nahého!
