„Osud tě dostihl a já ti už nemůžu pomoct, i kdybych chtěla“ opakovala si, když zjistila, co se mu stalo. Jsem už jinde, s někým jiným a je mi dobře!
„Nesmíš mu pomáhat, nesmíš, nesmíš…“ Křičela na sebe! Zaslouží si každou minutu bolesti. Ty nánosy lží, nesmyslná gesta, skrývání, přetvářka, hloupost…. se někde musely projevit. Svět má přece svoje legrační způsoby, jak zajistit rovnováhu. Měla bys přece mít radost z jeho trestu!
Jenže, láska…
Ta druhá žena v ní… poloviční anděl.
Věděla, že i tím, že říká, že mu už nemůže pomoct, mu pomáhá. Protože s ním komunikuje, což by neměla! Věděla, co by měla udělat. Odstěhovat se, smazat maily, vyprázdnit disky, změnit hesla… Odejít. A neotáčet se, hlavně se neotáčet.
Jenže se otočila. Z úst se jí draly věty… Proč já? Proč já? Proč sis vybral mě? V celém světě plném lidí? Proč já? A zkus pro změnu mluvit pravdu. Uplnou pravdu! Protože…. Kola tvého osudu se začala točit a já to sleduju a vím, kam to směřuje, a mám o tebe vážně strach. Musíš se obrátit správným směrem, musíš zahájit svoji poslední zpověď, jinak umřeš, a já (nenáviděla se za to) tě nechci vidět umírat. Prostě nechci, ani po tom všem.
Nečekala nic, prostě řekla, co měla a chtěla jít dál.
Jenže… promluvil k ní nazpátek. „Chceš pravdu?,“ zeptal se. "Opravdu si myslíš, že pravda pomůže? Řeknu ti něco o pravdě. My ďáblové ji známe v její ryzí kráse a věř mi, v pravdě není žádná útěcha, najdeš v ní jenom bolest.“
„Tobě pomůže, mě zničí, ale chci ji i tak pro změnu vidět padat z tvých prolhaných úst,“ myslela si a věděla, že zachraňovat ho neustále a navzdory všemu v jakékoliv době i čase, je jejím poslaním. Znovu! Do háje s tím. Může člověk milovat ďábla? Může.. ale proč?
„Dobře…Tak tady máš pravdu.
To, co teď řeknu, je poctou všemu, cos pro mě udělala. Vím o každé maličkosti. Vím to všechno, i když jsem předstíral, že ne a šlapal ti po obličeji. Jsi moje inspirace, esence, základna. Bez tebe jsem nebyl ničím a nedokázal bych, ani jedinou věc. Zůstal bych tam, kdes mě našla a můj život by se točil v kruhu. To tys mě stvořila, dalas mi sílu a tolik lásky, že jsem ani nemusel jíst.
Ale varoval jsem tě. Tolikrát. Drž se ode mě dál! Nemůžeš mě uzdravit. Nemůžeš pomoct mé prohnilé duši (pokud něco takového vůbec mám), hnusné podstatě. Jenže tys mě neposlechla a já jen bral a dělal jsem, co je mi přirozené. Ničil. I toho, koho jsem miloval úplně nejvíc.
První roky jsi to zvládala. Jak strašně jsem tě obdivoval! Věřila jsi, že mě přemůžeš. Umlátíš laskavostí. A já jen bral a bral a ubližoval. Ale překvapila jsi mě. Měla jsi výdrž, sílu a odhodlání, jako nikdo, koho znám, rozuměla jsi mi, jako nikdo předtím.
Tvoje odvaha mi učarovala. Zamiloval jsem se, jak se jen ďábel může zamilovat. Dělal jsem hloupé romantické kousky, že se mi v pekle smáli. Ještě slyším ten pobavený řehot. Nemohl jsem přestat. Pralo se to ve mně. Chtěl jsem se pro tebe změnit. Chtěl jsem být na tvojí straně. Ale nikdy jsem to nedotáhl do konce a nakonec jsem tě znovu opustil, zkusil ponížit a díval se, jak krvácíš. A pak jsem překvapeně zíral, jak si s lehkostí zalepuješ rány a přicházíš znovu. Pro další výprask. Jen kvůli mně. Jen kvůli té léčivé moci, co máš a šanci, co sis myslela, že si v tomhle životě zasloužím.
Zničil jsem to všechno. Promarnil jsem příležitost, která přichází jen jednou. A vím, že není cesty zpátky. Už nikdy s nikým nebudu tančit tak, jako s tebou. Moje provinilé nohy ztratily rytmus. Bylo tak jednoduché tě mást a pohrávat si, ale vím, že nejsi žádný blázen. A žes věděla, co dělám, jen jsi mě prostě nechala, protože jsi tak dobrá, že to jinak neumíš.
Nikoho nebudu milovat tak, jako tebe.. Když se podívám do tvých smutných očí, vidím celý ten příběh. Prožívám znovu každou jizvu, co jsem ti udělal. Nikdy jsem ti neměl lhát, neměl jsem tě zradit a ublížit ti.
Chce se mi křičet, abys zůstala…. Zůstaň! Zůstaň!!!! Ale zároveň vím, že co jsem ti udělal, je tak špatné a odporné, že mě tu musíš nechat! Opusť mě, odejdi. Nezachraňuj mě, nestojím za to!“
Zírala na něj. Každá věta, kterou řekl, byla nejčistší pravda, na kterou čekala tolik let. Nemýlil se ani v jediném detailu. Problém byl, že měl pravdu i v tom, že pravda jí vůbec nepomohla – i když myslela, že se jí uleví, až to od něj uslyší – bylo to zcela naopak. Její tělo se poroučelo k zemi. Sedla si na podlahu a oči začaly samy produkovat obrovské množství hustě vodnaté soli. Nikdy takhle nebrečela. Slzy plavaly a ztrácely se v širokém potoce. Nemohla se zastavit. Za chvíli neměla skoro oči. Tolik chtěla zůstat a věřit. Obejmout ho a přestat ho nenávidět. A zároveň, i když si to nechtěla přiznat, věděla, že to nejde.
Druhý den ráno vstal a nic ho nebolelo. Věděl, že mu zase pomohla.
Druhý den ráno.... už nevstala.
